Červen 2017

Zpověď ducha (Natálie, 25 let)

11. června 2017 v 22:18 | Ivča |  (D)Úvod Blogu
mirror

U zrcadla stojí,
dnes už se mne bojí.
Cítí, že tady jsem,
Ještě jsem neopustila tuto zem.
Často se k ní vracím,
i když ve tmě se ztrácím.
Zdá se to jako pouhý sen,
ale jako připoutaná duše tu jsem.
Mluvím na ni dnes a znovu,
její srdce je jak z chladného kovu.
Jsem pro ni jen pouhopouhý vzduch,
po světě kráčím jako neviditelný duch.
Vnímá mě, ale při tom neslyší,
Jsem pro ni jen zátiší.

Kdysi nerozlučné přátelství nás pojilo,
Všechny životní rány hojilo.
Ve škole jsme se spolu smály,
vždy při sobě stály.
Všechna tajemství jsem jí svěřila,
vždy jsem jí skálopevně věřila.

Když slzy jsem ronila,
na ni jsem tenkrát zvonila.
Můj přítel u ní té noci byl,
vzpomínky se mi vrací jak živý film.
Zrazena a opuštěna
vracela jsem se domů sama.
Potoky slz proudem tekly,
mé nohy se sotva vlekly.

Náhle přišel šok,
viděla jsem kolem sebe potoka krve tok.
Auto nade mnou stálo,
brzdilo asi málo.
Cítila jsem velkou bolest,
chtěla jsem od všeho utéct.
Postupně vše ustalo,
mé tělo fungovat přestalo.
Má duše tělo opustila,
už jsem jej vůbec necítila.

Ona jen bezvládně před sebe koukala,
u děsivé zprávy plakala.
"Mohla ještě žít? Nebýt našich lží?"
Před zrcadlem stála,
byla to pro ni hluboká rána.

Chtěla jsem z tohoto světa už odejít,
nemohla jsem ji však opustit.
Její žal mě k ní den co den připoutává,
to se duchům někdy stává.
Má duše bolest roní,
ona před zrcadlem stále stojí.
Už dávno jsem jí odpustila,
kéž by tomu sama uvěřila.
Její žal mě v okovech tady drží,
je pro mě osudnou zhoubou a strží.
Až svou vinu si odpustí,
má duše tento svět opustí.

Je to jiné, ozývá se vám možná v hlavě - jinak volená slova, jiný styl rýmování. netradiční délka, konkrétnost místo náznaků...

Je to jiné.

Autorem této básničky není autorka tohoto blogu, která sem dosud přispívala výhradě svými autorskými počiny, ale její kamarádka Natálie*.

Natálii* je 25 let a v nedávné době si prošla velmi těžkým životním obdobím, které stále doznívá. Prošla si něčím, z čeho není jednoduché cesty ven, a kdy je odkázána na pomoc svých bližních, a sílu v sobě samé. Příbeh ukrytý v básni nekopíruje její životní strast, námětem jí byl nedávný sen. Vtětila do ní však svoje pocity a beznaděj, se kterou se potýká. Natálii* pomáhá se z těchto pocitů vypsat formou básní, na které by ráda dostala zpětnou vazbu a případně poznala další, kteří se nachází v nelehké životní situaci; z toho důvodu mně požádala o prostor na tomto blogu. Budiž jí vyhověno. Drž se, Natálie!*