Prosinec 2011

Epitafy Podruhé

23. prosince 2011 v 23:41 | Ivča |  Postřehy a Úvahy
Milí návštěvníci tohoto nečasto aktualizovaného, leč s láskou psaného blogového DěníČku,

nastal prosinec, měsíc, který je nejhojnějším v počtu sebevražd. To mě vedlo k sepsání další várky epitafů, tedy náhrobních nápisů. Inspirace přišla zhůry, nýbrž byla jen částečná, což se odrazilo na kvalitě. Múza se jen mihla kolem a spěchala za dalšími.

Má mysl se ptá, zda-li je v mezích normality, vybírat si za života epitaf, který bude zdobit váš kámen, u kterého se budou scházet vaši pozůstalí, či zda je opak, tedy ponechání výběru na vašich blízkých, tím normálním jevem?


Tato myšlenka mě přivedla k další, týkající se posledního rozloučení. Máte namyšlen průběh vlastního pohřbu, nebo jej vkládáte do rukou cizích, ve kterých bude proudit krev déle, než v těch vašich?

Měl by být obřad odrazem vaší duše, kterou jste celý život projevovali, nebo zastáváte názor, že smutek a s ním spojená vážnost celé situace je na místě? Zúžený pohled na možnosti, které mohou být v průběhu ceremoniálu využity, mě vedou k názoru, že obřady jsou podobné jako cibule cibuli. Disponují předem daným program pro všechny nebožtíky, ve kterém dochází jen ke změnám dat, jmen a věku. Je to správné?

Copak poslední vzpomínka na naše blízké v podobě rozloučení se má být jiná, než ta, která je v našich myslích hluboko zakořeněna? Proč je dáno, že obřad musí být veden ve znamení smutku? Je to tradicí? Nebo konzervativnost? Či snad málo odvahy změnit stávající stav?

Dokážete si představit, že by se ceremoniál proměnil a namísto slz a pláče, během kterého pronášíte smutnou řeč spustila lavina vtipných historek, nezapomenutelných okamžiků a dávných polozapomenutých zážitků?

Leč nyní už slíbené epitafy, mezi kterými najdete i ty, které do černého humoru spadají.


Tělo zesnulého stydne pod zemí,
pozůstalé vzpomínky na něj hřejí.

Zemřel mlád, neuživ si života,
rakovina byla do hrobu jistota.

Netruchlete nad mou smrtí, drazí,
z vašich slz po těle mě mrazí.

Přiklepněte víko rakve, opatrně však,
pohřběte mě čelem dolů, ať zadek políbí mi vlast.

Nebreč! Dnes já skonala,
jiného čeká to do jara.

Budete dědit, buďte rádi lidé,
jen mou manželku bohatství mine.

Obohatil jsem místní hřbitov svoji kostrou,
nechť mé děti s náhradním tátou rostou.

Odešel jsem v nejlepších letech,
nyní budu žít v posmrtných světech.

Duše do nebe a tělo do hlíny,
do srdcí vzpomínky a činy.

Odcházím ze světa, ne však z vašich vzpomínek,
odešel jsem mlád, neměl jsem tuhý kořínek.

Poslední sbohem mi dnes dejte,
pak netrapte se, jen se smějte.

Odešel ze života, ne však z našich srdcí,
netruchleme - užívejme života, dokud srdce buší.