Září 2011

Pan V:"Mámu v kómatu a na přístrojích bych nechal odpojit" (2/2)

24. září 2011 v 15:19 | Ivča |  Rozhovory
V první části rozhovoru Pan V odpovídal na otázky týkající se osudu a posmrtného života, pohřbu a pohřbívání, trestu smrti, pohřbení zaživa a důvěry v druhé. Z jeho odpovědí bylo patrné, že by nikdy nechtěl sledovat veřejnou popravu, není pro zavedení trestu smrti, nebojí se pohřbení zaživa, bojí se toho, že smrt přijde moc brzy a také to, že by po své smrti daroval orgány.

Druhá, tudíž poslední, část rozhovoru se bude točit okolo témat umělého udržování člověka při životě, eutanázie, rozloučení se životem a sebevraždy. Zpovídaný mimo jiné odpoví na otázky: Nechal bys odpojit svoji mámu z přístrojů, které ji drží při životě? Kdybys byl rok v kómatu, chtěl bys být odpojen, nebo udržován při životě jen za pomoci přístrojů? Byl bys raději mrtvý, nebo na vozíku? Jak by ses připravil na svou smrt, věděl-li bys, kdy přijde? Chtěl bys zažít smrt životní partnerky, nebo bys byl raději, kdyby zažila ona tvoji? Povolil bys eutanazii?

(Fotografie vznikla pro účely rozhovoru)

UMĚLÉ UDRŽOVÁNÍ ČLOVĚKA PŘI ŽIVOTĚ

Co říkáš na umělé udržování člověka při životě, přijde ti to správné?
(přemýšlí) No podle mě je těžký najít tu hranici co je ještě umělý a co ne, protože teoreticky i to, že jsi na kapačkách jenom po nějaké menší nehodě, je taky vlastně umělý udržování.

Umělým udržováním myslím situaci, kdy je člověk v kómatu už delší dobu a je uměle udržován při životě jen za pomoci přístrojů, díky kterým dýchá. Situaci, kdy člověk nevnímá, jenom už dlouhý čas leží v bezvědomí.
Myslím, že to není správné. Myslím, že v takovém případě je lepší to ukončit, pokud tedy samozřejmě není žádná šance, že se to spraví. Protože podlě mě už by to šlo dělat s každým. Každýho by šlo udržovat při životě nekonečně dlouho.

Takže kdyby tvoje máma ležela na dýchacím přístroji, ty bys řekl lékařům, aby ji odpojili?
Nemyslím tím dýchací přostroje, myslím tím to, že by byla v kómatu, že by byla jenom prostě v celým takovým tom vaku napojená na ty přístroje - tak v tom případě bych řekl, aby ji odpojili asi. No samozřejmě po dlouhé úvaze.

Po jak dlouhé době bys řekl lékařům, aby ji odpojili?
Tak v ten moment, kdy by bylo jasné, že je to nezvratné. Až by bylo jasné, že se s tím nedá nic dělat, že to tak bude navždy a ještě by navíc trpěla bolestma, tak to bych o to určitě požádal. Samozřejmě by to chtělo důkladně zvážit, ale pak kdyby mi prostě řekli ti odborníci, že není žádná šance, potom bych s tím souhlasil.

Chtěl bys být u odpojení?
Ne, to bych nechtěl.

Nechtěl? Tudíž by ses na ni podíval až v rakvi?
Ani v rakvi bych ji asi nechtěl vidět, nebo na takové té výstavě mrtvol (pozn.:=márnice) a pohřbu. To bych nechtěl.

Kdybys byl ty sám uměle udržován při životě, chtěl bys, aby tě tvoje děti odpojily?
V případě, že bych u toho měl nějaké bolesti, což prý bývá, že u toho lidé mají bolesti, tak stoprocentně. Pokud by nebyla zase žádná šance na to zvrácení, protože takhle někde žít s bolestmi... A dokonce asi možná i v případě, že by v budoucnu byla naděje na doléčení s tím, že bych byl prostě takovej ten na vozíku, co prostě jenom hýbe očima nebo nic nevnímá, tak možná i tak, ale to už...


Když bys ty sám chtěl být raději zabit, než být na vozíku, zabil bys i ostatní, kterým by vozík hrozil?
Ne, ne. Takový ty, co jsou prostě uplně takoví, co maj ten život uplně neplnohodnotný. Že nemůžou ani ničím hýbat, že prostě jenom sedí, pijí, dýchají, tluče jim srdce díky nějakému simulátoru a to je všechno. Nic nevnímají, nemluví.

Ale přesto žijí...?
Jenže to právě nevíš, jestli si to užívají, když nemůžou nic říct a tak.

Kdybys tedy měl maminku, která je na vozíku a jen sedí, pije, dýchá a tluče jí srdce díky simulátoru, tak bys ji zabil?
Já jsem řekl jenom kdyby byla na těch přístrojích s nezvratnou anamnézou.

Kde si myslíš, že je hranice, kdy je zabít a kdy ne?
To, když už žijí jen díky těm přístrojům a i díky nim je to uplně život na lůžku jenom napojený, kdy nevnímaní, nekomunikují, nereagují na žádný podněty. Tak potom si myslím, že už je to mizerné.

Myslíš si, že lidé na vozíku žijí neplnohodnotný život?
To ne, to ne, to si nemyslím.


DUCHOVNO, ROZLOUČENÍ SE ŽIVOTEM

Skočíme do jiného soudku. Myslíš si, že se na smrt dá duševně připravit?
Hm, myslím, že jo. Myslím, že obecně ti staří lidi už jsou s ní jako smíření, připravení, že to není něco hroznýho pro ně. Myslím si, že se spíš bojí samoty, než té samotné smrti.

Když jsme se bavili o vězních, kteří trpí (pozn.:v první části rozhovoru), tak jsi svým způsobem řekl, že smrt je vlastně vysvobození (ze samoty, od psychického utrpení). Myslíš, že tvrzení, že smrt je vysvobozením, platí pro všechny? Proč se tolik lidí smrti bojí a někteří jsou s ní naopak smíření?
Právě protože mám hodně prarodičů a tak jsem zvyklej né s nima o tom mluvit, ale samozřejmě vnímám jejich pocity a tak a mi příjde, že rozhodně není smrt to, čeho by se báli nejvíc. Určitě ne. Myslím si, že jsou s tím prostě smíření.

Čeho se podle tebe lidé bojí více, než smrti?
Jak už jsem říkal - myslím, že hlavně té samoty nebo utrpení a takovýho. Že ta smrt není to nejhorší, co může přijít.

Nemyslíš si, že je člověk přece jenom sám, přestože má kolem sebe spoustu lidí?
To si myslím, že to tak je, ano.

Říkal jsi, že se na smrt dá duševně připravit. Jak? Jak by ses duševně připravil na smrt, jak by ses s tím smířil?
Tak to záleží, kdy to přijde, kdybych věděl, že přijde za smrt, tak na to se asi připravit nedá, ale každej, když se narodí a dostává rozum, tak vlastně cítí, že...nebo ví od dětství, že prostě jednou zemřeme a celý život je taková příprava na smrt. Že čekám až prostě ti bude 70, 80 nebo třeba možná až 100 a že prostě umřeme. A tím, jak se to blíží, tak se s tím čím dál tím víc smiřuješ.

Chtěl bys raději umřít nečekaně ve spánku, nebo pomalou smrtí, kdy by ses na smrtelné posteli stihl loučit s dětmi? Chtěl bys, aby tě v takové situaci děti viděly?
To ne, protože si myslím, že neumím moc dávat najevo takovýhle emoce. Takový to jako obejmout se s nima a říkat měl jsem tě rád pamatuj na mě, takže já bych se tomu radši vyhnul. Ani bych to neuměl napsat. Prostě bych se tomu vyhnul. Aby se prostě jednoho dne vrátili domů a zjistili (vyděšený tón): Tati! Co se to stalo! - A já jsem tam ležel na zemi. To mi přijde takový lepší.

Když o tom tak mluvíš, může se zdát, že až ti bude okolo 40, sepíšeš svoji poslední vůli, je to tak?
Tak to jo, ale ne takovou tu, kde budu říkat, jak jsem měl koho rád, prostě formálně rozdělění majetku, ale tak aby tam jakoby, nedovedl bych říkat takový ty emoce jako že vím, že umřu, to asi ne. Teďka asi ne prostě. Neumím to takhle říkat, jako abych za někým přišel když vím, že umírá a řekl mu "Měl jsem tě rád" nebo tak. To je takový těžký pro mě.

A kdyby to někdo řekl tobě? Dokázal bys takové emoce vůbec přijmout?
(Přemýšlí) Asi jo, ale....radši bych se tomu prostě takový nepříjemný tak to nezažít.

Bavili jsme se o přítomnosti tvých potomků u tvé smrti. Až budou umírat tvoji rodiče, chtěl bys u toho být, nebo bys chtěl, aby umřeli nečekaně ve spánku?
To je drsný téma. Nevím, no asi spíš prostě aby to přišlo až takovy bude na konci svýho života a bude mít všechno uzavřený a pak přišla nějaká poklidná smrt.

Poklidná smrt? Myslíš tím nějakou rychlou bez rozloučení, uplně nečekanou?
Tak nečekaná do jisté míry, nečekaná v tom, že prostě víme, že to jednou přijít může a potom to prostě někdy uhodí, aby to bylo v 60ti nebo tak.

Myslíš si, že je lepší umřít dřív než jeho životní partner, aby tvoji smrt zažil on, nebo umřít později a tu jeho smrt zažít? Nebo společně ruku v ruce?
Já bych radši umřel dřív.

...a způsobil tím bolest tomu druhému...?
Jsem sobec no. Nejlepší je asi samozřejmě zároveň, ale tak to se možná tak kromě nějakých nehod nestává.

Takže ty bys radši způsobil bolest druhému, než sobě?
No právě spolíhám na to, že ženy žijí dýl než muži, takže by mě ta holka přežila. Vybírám si mladší, budu žít o hodně dýl, to je právě dobrý.


SEBEVRAŽDA A EUTANAZIE


Bavili jsme se o tom, že se na smrt dá připravit. Jaký je tvůj názor na sebevraždu, ke které se uchylují jedinci, kteří jsou se smrtí smířeni?
Myslíš takovou tu jakože v tom stáří, když si dají eutanazii? Myslím, že je to jejich volba a že na to mají právo.

Tudíž bys eutanazii povolil?
Za hodně přísných podmínek jo.

Jaké podmínky by to byly - že to musí být staří lidé? Byla by tam nějaká věková hranice?
No musela by tam být nějaká ta beznaděj, bez možnosti vyléčení, tak v takovým případě bych prostě tu eutanazii povolil, pokud se shodnou na tom lékaři, že je to beznadějný, ten pacient, pokud je příčetnej a ta rodina. Tak potom bych to povolil.

Pokud by sám pacient eutanazii chtěl, ale nechtěla mu to dovolit rodina nebo lékaři, dovolil bys mu to, nebo bys ho nechal trpět?
Ne. Ne potom si musí udělat sebevraždu, na kterou má každý člověk jakoby právo, nebo možnost.

Někdy jsou podmínky v nemocnici takové, že ti lidé ani nemají možnost spáchat sebevraždu.
Tak ne, pokud to chce jenom člověk a ti doktoři řeknou, že je šance, aby se z toho dostal a ta rodina to nechce, tak... prostě je to drsný, ale...

Takže ty bys člověka nechal pár let trpět a eutanazii bys mu nedovolil?
No tak pokud se ti doktoři i ta rodina shodnou, že to zas takový trpění není, tak jo, protože někdy je ten člověk pod vlivem emocí nebo takové té deprese kdy si řekneš, že dál už to nemá cenu a ti lidi kolem tebe mají střízlivý úsudek a řekno si, že to ještě cenu má, tak jo.

A situace, kdy by to chtěli i lékaři, i pacient, ale rodina by byla proti?
Jako co, tak pokud jsou nějací takoví ti vyděděnci, tak jo, tak bych to proti jejich vůli udělal. Potom má člověk víc práva, než ti lidi kolem něj.

Takže i přes odpor rodiny bys pacientovi eutanazii dovolil? Nebál by ses následných soudních jednání, které by mohla vyvolat rodina nebožtíka?
Tak muselo by to být udělaný právě tak, že by to byli nějací právě děti, kteří se o toho člověka nestarají tak jako je to dneska.

A kdyby se o něho starali?
Tak potom bych to asi nedělal prostě.

Chceš tedy říct, že na rodině záleží život, nebo smrt toho nemocného? Na názorech pacienta a názorech odborníků dle tvých slov tedy nesejde? Záleží tedy na osobě blízké? Z tvé formulace to tak vyznělo.
Hmm, asi jo, protože třeba....to je jak u sebevrahů, taky se člověku brání proti jeho vůli v sebevraždě, když třeba chce skočit z baráku, takže prostě jo, záleží víc na okolí, protože ti mají čistší úsudek v tu chvíli.

A ty sám - byl bys schopný tento radikální krok zrealizovat, kdyby tě okolnosti donutily? Za předpokladu, že bys byl zdravý člověk, ale ve tvém životě by nastaly nějaké hrozné události. Skočil bys z mostu, nebo by sis spíš něco píchl?
Tak bych právě doufal, že by mi v tom zabránila buď ta rodina, nebo ty lidi kolem, protože samozřejmě bych třeba mohl chtít pod nějakým strašným návalem emocí to udělat, a potom právě spolíhám na to, že by mi v tom zabránili.


Když jsme byli u těch lékařů - kdo by tu eutanazii podával? Lékaři nemohou, jsou pod Hippokratovou přísahou, která je v přímém rozporu s eutanazii. Kdo by se toho ujal?
Tak oni by nemuseli ani nic píchat. Oni by prostě odpojili přístroje a to je potom podle mě v pořádku.

Ale jsou lidé, kteří nejsou na přístrojích a stejně trpí, tudíž by se eutanazie nemohla provést odpojením přístrojů. Píchá se injekce, nebo se podává koktelj z barbiturátů.
No dobře, ale to jsou lidi, kteří třeba už jsou na lécích nebo tak a prostě ty jim nepodat. Pokud je to tak, že někdo jenom trpí a nebere žádný léky ani přístroje tak ten má smůlu, ten nemůže na eutanazii.

Když jim pouze odebereš léky, budou trpět. Injekce je rychlá, bezbolestná smrt. Bez podání léků by trpěli.
Tak si tu injekci dá sám. Protože v tom případě ještě je tak relativně v pohodě pokud by neumřel bez nějakých přístrojů.

Myslíš, že by ti lidé byli schopní si sami injekci podat?
Tak pokud jsou rozhodnutí o té eutanazii, tak musijou, jinak prostě maj smůlu no, jako když chcou umřít, tak pro to musí něco udělat.

To je vše, děkuji za rozhovor.
Děkuji za rozhovor.


--- Konec druhé části rozhovoru.


Jejíma očima:
Pan V zodpověděl všechny dotazy, které leckdy vyvolávaly husí kůži a to nejen na zádech. Předem připravených dotazů byla asi čtvrtina, všechny další vznikly improvizovaně při odpovídání. Původně byla domluvena anonymita - žádné jméno, informace, ani fotografie. Později však ke všemu svolil. Úvodník, který je součástí první části rozhovoru, musel být schválen, stejně tak jako všechny zveřejněné otázky a odpovědi. Některé z nich byly mírně stylisticky upraveny, ale pouze tak, aby byla zachována autenticita. Při přípravě rozhovoru jsem ani nepočítala s natolik otevřenými odpovědmi, které mi byly poskytnuty. Celkový čas strávený na rozhovoru od přípravy, až po jeho vydání, je zhruba 6 hodin.

Jak na vás rozhovor působil? Ztotožňujete se s uvedenými odpověďmi, nebo jsou Vaše názory diametrálně odlišné? Dokázali byste na uvedené dotazy bez váhání odpověděť? Diskutujte v komentářích pod článkem, můžete pokládat doplňující dotazy zpovídanému, který bude Vaše komentáře sledovat.


zdroje obrázků: http://deardominique.deviantart.com/art/Abandoned-Wheelchair-113940209?q=boost%3Apopular%20wheelchair&qo=34
http://lars92.deviantart.com/art/deathbed-124477670?q=boost%3Apopular%20deathbed&qo=0

Děti číslo Nula

18. září 2011 v 18:45 | Ivča |  Básničky

Nač výchovu, city, kontakt a soukromí?
Nic svým dětem nedáme - jsme lakomí!
Žádáme lásku, něhu, pochopení a objetí vřelé!
S tím na nás nechoď, na to máš snad přátele!
Ukázat životní cestu a dodat rodinné zázemí?
Snad u jiných, zde nepřátelské je území.

Mami, tati, smím vám tak ještě říkat?
Ty zbytečná Nulo, klaň se a začni vykat!
Nikdy nás neobejmete se slovy "máme vás rádi"?
Radši roňte slzy bolu, vy nechtění smradi!
Potřebujeme Vás, neotáčejte se zády!
Šoupejte nohama a děkujte, že neumíráte hlady!
Nebuďte k nám hrubí, to chceme až příliš?
Trapte se zajíkejte bolem, chcem vidět jak kvílíš!
Nemáte důvod takhle na náš řvát!
Ty malej harante, ty se náš máš bát!
Proč, když jste jste táta s mámou?
Někdy, šmejde, oslovení klamou!
Kdybych si život vzala, bylo by mi líp!
Tak si ho vem, aspoň budeme mít klid!
Nemáme vás rádi, vy nechtěné Nuly!
Omlouváme se, už do sebe klepem kůly!
Ulehčíme vám tím vaše budoucí bytí!
Kéž už byste byli do země zarytí!
Tady máte kladivo, už včera pozdě bylo!
Ani litry svěcené vody vaše hříchy by nesmylo!


ŽivotaMor

17. září 2011 v 20:10 | Ivča |  Básničky

Každé slovo bodá jak správně mířená střela
z těla místo krve valí se trýzeň
hierarchie nedobytná jak vězeňská cela
kdy pro útrapnou smrt hrob mi bude zřízen?

Místo zdí jen z faleše a nenávisti práhy
základy jsou zpečetěny bolestí
stanou se ovečky pána vlka vrahy?
nebo zuby šelmy pošlou ovce na scestí?

Psychické násilí plní jeho mysl
živí se z ostatních sáním štěstí
postavit se mu nemá smysl
na řadu přišel by úděr pěstí.

Ronění slz poddaných dodává mu sílu
bolest a útrapy lechtají mu ego
nemůžu dál žít ve svém života stínu
spáchat sebevraždu by to chtělo.

Pomoc se vyžaduje - ostatní zrak klopí
ovce dýchat se zarytým zubem v krku nemůže
naděje na záchranu? - Na řadě je už jen kopí
to vše kvůli dávnému početí tyranského muže.


Kdo nezažije - nepochopí


Pan V:"Nechtěl bych vidět, jak někdo umírá" (1/2)

14. září 2011 v 16:04 | Ivča |  Rozhovory
Narodil se roku 1988. Vystudoval Gymnázium ve Šlapanicích, nyní studuje bankovnictví na ekonomicko-správní fakultě Masarykovy univerzity a pracuje v auditorské firmě Ernst & Young. Sám sebe označuje za ateistu, jeho politickou vírou je liberální konzervatismus. V televizi sleduje 168 hodin a posluchá Český rozhlas 1 Radiožurnál.

Ve svém volném čase se aktivně nezabývá žádným tématem, které je v rozhovoru probíráno. Otázky mu dopředy nebyly známy. Je velmi otevřený a tudíž se jedná o dobrovolné odpovědi odsouhlasené ke zveřejnění. (Fotografie vznikla pro účely rozhovoru)

V první části rozhovoru Pan V bude odpovídat na otázky: Sledoval bys veřejnou popravu? Jsi pro zavedení trestu smrti? Nebojíš se pohřbení zaživa? Daroval bys svoje orgány? Čeho se na smrti bojíš? - To vše a ještě více v rozhovoru o kontroverzních tématech bez obalu!

OSUD A POSMRTNÝ ŽIVOT

Začneme zlehka - věříš na osud a posmrtný život?
Tak na osud trochu jo, ale na posmrtný život moc ne.

Co si myslíš, že se stane po smrti, když nevěříš na posmrtný život?
Moc to neřěším, ale určitě si nemyslím, že po té smrti bude nějaký život ještě. Prostě konec. Nic se nebude dít.

Tys nad tím nikdy neuvažoval? Nikdy jsi neuvažoval o smrti?
Ale uvažoval, hodně, ale...

...Na nic jsi nepřišel?
Přišel, ale jsem si jistej, že potom není žádný život, nedovedu si to nějak představit, že by někde bylo nějaký nebe nebo nějaký druhý svět.

Nebojíš se tedy, že se dostaneš do pekla?
To se vůbec nebojím.... Bojím se smrti, ale nebojím se toho, že bych byl v pekle.

Čeho přesně se na smrti bojíš?
Toho, že přijde moc brzo, že si předtím třeba kvůli ní něco nestihnu nebo tak.

Co všechno bys chtěl před smrtí stihnout?
No, tak kdybych třeba umřel dneska, tak by mě to fakt na*ralo třeba. Jako samozřejmě, že chci umřít někdy okolo 80 nebo tak, ale chci ještě to mládí si trochu prožít a tak.

Takže si myslíš, že umřeš, a pak nebude naprosto nic? Že to bude například jako když usneš v noci?
No, to si myslím, že....že prostě bude konec. Že nebudu nic cítit potom, žádný převtělení - nic takovýho.

Takže myslíš, že když člověk umře, už se nikdy nenarodí? Nikdy se ti žádné místo nezdálo povědomé, jako by jsi v něm už byl, i když jsi věděl, že tam jsi poprvé?
Ne, to já vůbec nevěřím na nic takovýho.

POHŘEB A POHŘBÍVÁNÍ

Chtěl by ses nechat zpopelnit, nebo bys chtěl být pochován do hrobu?
Nad tím jsem nepřemýšlel (smích), ale já myslím, že v dnešní době se většinou dělá už takový to zpopělnění, že to do hrobu je hrozně drahý...takže asi zpopelnit. Urna je levňoučká.

Dá se tedy říct, že chceš i po smrti myslet na svou rodinu a finančně ji nezatěžovat klasickým hrobem?
Tak bůhví, co bude, ale asi jo. Jako hlavně si taky myslím, že kdo by se o to potom staral (smích).

Myslíš si, že budeš mít děti, které se o tebe nebudou starat?
Tak to právě záleží, kdy umřu. Kdybych umřel teďka, tak samozřejmě, že rodiče by rodiče udělali pěknej pohřeb (smích). Néé....chtěl bych se nechat zpopelnit. Já teda jsem naštěstí ještě na moc pohřbech nebyl, ale jako chtěl bych se nechat zpopelnit asi. Myslím, že je to u nás v rodině i tradice nakonec, jako nevím o nikom, kdo by měl hrob v rakvi s celým tělem.

A nebojíš se, že lékaři špatně diagnostikují smrt a zpopelní tě zaživa? Z minulosti jsou takové případy známy.
Ále, myslím, že to je to poslední, co bych řešil. To je tak rozhodně malá šance, že bych umřel a ještě by si mě spletli, že jsem mrtvý a nejsem. Toho se fakt nebojím.

Dá se tedy říct, že jsi smířený s tím, že tě jednoho dne zpopelní?
Víš co, tím že by mě dávali do té rakve, tam je šance třeba že bych byl ještě živý a oni by mě tam zaklapli, ale tím, že budu zpopelněnej, tak mám jistotu, že minimálně při tom spalování uhořím (smích).

Ale bude tě to bolet.
No ale nebudu v rakvi jak blbec někde ležet, ještě zakopanej pod zemí.


Chtěl bys mít urnu na hřbitově, nebo bys chtěl být někde rozprášený?
To je ale pěkný téma v sobotu odpoledne. No právě, že moji prarodiče teďka hodně furt mluví o smrti že jo, taková řeči depresivní, a tak ti říkají, že by chtěli být na louce, protože právě mají strach, že by se o ně nikdo nestaral potom. Jako o ten hrob myslím, že by za nima nikdo nechodil ani to umývat a takový ty věci (smích).

Takže ty jsi ve vztahu ke své smrti praktik (rozprášit, aby se nikdo nemusel starat) a šetřílek (spálení a urna je levnější než klasický hrob s rakví)?
Ne šetřílek, ale...nevím, jestli bych se chtěl nechat rozprášit, asi bych chtěl normálně klasiku prostě.

Aby se o to někdo staral, aby si děti ubírali svýho volnýho času. (ironie)
Přesně, aby si řekli: Tohle byl náš táta, který nás vychovával, nechal nám pěkný peníze, tři maminky, tak ...

Chtěl bys honosnou urnu, které by si lidé všímali, nebo obyčejnou urnu u urnovýho hřbitova?
Asi jo. Já bych chtěl normálně obyčejnou. Tento rozhovor lze v případě mé smrti použít jako závěť. Jo, přeju si to takhle. A taky si myslím, že by se klidně mohly po mé smrti nějaké orgány využít na dobročinný účely, takový to předání.

Takže by jsi své orgány daroval?
Jako jo, pokud by to nebylo nějaký devastující, tak si myslím, že jo, to bych klidně věnoval - myslím, že je to pěkný.

A nemyslíš si, že by se potom část tvého já přenesla do člověka, kterému by byly orgány darovány? Je totiž známo několik případů, kdy se příjemce po darování srdce začal v určitých věcech podobat svému zemřelému dárci.
No právě na tohle já moc nevěřím. Kromě spermií si myslím, že se nemůže nic přenést takhle. Ani srdce, možná mozek, ale to nejde že jo, tak myslím si, že u srdce to určitě nebude.

TREST SMRTI

Jsi pro zavedení trestu smrti?
Ne, nejsem.

Nezastáváš tedy názor, že je to jeden z nejvyšších trestů?
Je to jeden z nejvyšších trestů, ale ne ten, který by se měl uplatňovat.

Když někdo zabije stovky lidí, ty bys mu nedal trest smrti? Ani těm nejhorším zločincům?
Ne, ale nedal bych mu samozřejmě žádný vězení s telkou a tak, ale nějaký vězení tvrdý, kde by musel pracovat.

Jak podle tebe vypadá tvrdé vězení pro ty nejhorší vězně?
Tak asi nějakou samotku, kde by měli jen jídlo, místo na vykonání základních potřeb, aby museli vytvořit nějakou práci nebo pokání, nebo něco takového.

Jak přesně to pokání specifikuješ?
(přemýšlí) No tak.... Bývají takový ty tresty, ty kterým teda moc nevěřím, že když toho člověka potom vezmou na rozhovor s těma pozůstalýma nebo tak, že prostě pozná z toho to utrpení.

Ty si myslíš, že když se člověk, který zabije stovky lidí, setká s pozůstalými, bude cítit utrpení za jejich smutek?
Ne, tak to ne. Ale nemusí být zabitý. Musí být na té samotce, musí tam být, makat, mít tvrdé podmínky - žádné slitování. Ale nezabíjet.

Nechal bys ho tam až do konce života?
Myslím, že to je dokonce možná i tvrdší trest, než tak smrt.

Myslíš, že když člověk trpí, je to horší, než když umře?
Stoprocentně. A hlavně u toho trestu smrti je vždycky ta obava z toho nesprávného odsouzení, vždycky se může objevit po pár letech, že to byl omyl a ten trest smrti je nevratný. Takže proto bych ho zrušil.

Když nejsi pro trest smrti, jsi pro fyzické násilí, kterým by byli vězni trestání? Nebo bys je jen nechal zavřené na samotce?
Ono je to těžké. Takový ten selský rozum mi říká, že když někoho třeba znásilní nebo mučí, tak že by měl dostat taky pořádně napráskat do pr*ele (smích). Prostě dostat něco takového, aby si to pořádně vytrpěl, ale to asi v praxi nemůže nikdy fungovat, protože by nešlo určitě co bude za co, jako nějaký oko za oko, to si myslím, že ne. Takže bohužel prostě, v demokracii to musí být tak, že tam nějakej takovej trest humánní.

Kdybys měl možnost změnit to, změnil bys to? Dal bys oko za oko?
Nevím. (přemýšlí) Asi ne. Asi bych to nechal tady u těchto menších trestů, ale určitě bych zpřísnil ty podmínky pro to vězení a tak. Žádný takový ty televizky a ranní pingpong a tak.

Říkal jsi, že pro trest smrti nejsi - ani pro elektrické křeslo, ani například pro veřejnou popravu. Ale kdyby přece jenom byla veřejná poprava, díval by ses?
Asi ne. Já jako ... tam už ani není co vidět v dnešní době jsou to takové ty injekce, kdy vlastně ten člověk během chvilky umře nebo křeslo - tak to by mi nedělalo žádné potěšení, to bych ani nechtěl vidět.

I kdyby se jednalo o gilotinu na náměstí?
Ještě jsem žádného mrtvého neviděl, takže bych ani nechtěl vidět.

Nikdy jsi v žádném filmě neviděl, jak někdo umírá?
Ale jo, tak to viděl, ale to je film, tam si to natočí a žijí dál, ale nechtěl bych to vidět tu smrt.

Některé filmy jsou natočeny podle skutečné události a přestože se jedná pouze o rekonstrukci událostí z minulosti, tak víš, že tímto způsobem opravdu někdo umřel, víš, že se to opravdu stalo. A vidíš to. V některých filmech jsou dokonce použity pravé záběry.
No to vidím, ale to je takové prostě jenom ... to už se něco stalo jednou a tím, že natočili ten film už nikomu neublíží. Zatímco když se doopravdy umírá, tak to přecejenom je nějaké utrpení pro toho člověka nebo pro jeho blízké.

Nemohl bys za to, že ho zabijí. Byl bys pouze přihlížejícím z davu.
Jo ale stejně by se mi to hnusilo. Nehtěl bych to vidět, jak někdo umírá. Protože to je strašný.

V minulosti to bylo bráno jako honosná zábava, sešel se i ten nejprostší lid a dívali se na veřejné popravy, nebo gladiátorské hry. Svým způsobem se tím vybili, dostali emoce ven z těla. V dnešní době je tu do jisté míry nahrazeno různými počítačovými hrami, hororovými filmy...Jak ty ze sebe dostáváš emoce?
(smích) No tak to je právě podle mě i takový důkaz té dnešní společnosti, že je taková vyspělejší. Že už to není o tom, že se vyžíváme v gladiátorských hrách, ale v těch mnohem humánnějších počítačových hrách, což třeba dnešní důchodci moc nechápou, ale podle mě je to právě mnohem lepší a přístupnější.

Přesto je rok od roku více násilí (pozn.:dle statistik policie).
Podle mě nění. Právě proto, že dřív třeba byli popravy veřejný, gladiátorský souboje a dneska jednou za dva roky někdo prostě udělá nějakej útok nebo něco, což je samozřejmě strašný, ale je toho minimum. Naopak dřív bylo právěže běžný podle mně nějaký veřejný násilí a takhle.

Kdyby přece jenom na televizní stanici byl vysílán přímý přenos z náměstí, jak tam někoho zabíjejí, tak by ses nedíval?
To bych šel klidně ají demonstrovat proti tomu.

Jaký názor bys měl na lidi, kteří by se na to dívali? Odstrašovali by tě? Odsoudil bys je?
Spíš to jsou takový typičtí diváci Novy, kteří prostě na to hledijou, kteří...Tak chápu, že lidi touží po senzaci, ale ... Já třeba taky, ale ne po takovéhle. To by mi nedělalo žádnou radost dívat se na to, jak někdo umírá. I kdyby to byl nějaký zločinec.

POHŘBENÍ ZAŽIVA A DŮVĚRA V DRUHÉ
Na začátku jsme se bavili o pohřbívání a o špatné diagnostice toho, že pacient zemřel. Dokážeš si představit, že bys byl zaživa pohřben?
Jako že bych potom už umřel, že by to nebylo na chvíli nebo tak?

Můžeš to rozebrat z toho úhlu, že by tě potom vysvobodili, a nebo že bys v té rakvi umřel?
Tak kdyby mě vysvobodili, tak bych to třeba například na chvíli mohl zkusit, bylo by mi to asi nepřijemný. V tý chvíli bych se třeba bál, že to bude blbej fór a nechaj mě tam. Takže bych tomu musel hlavně věřit tomu člověkovi, ale ..

A máš kolem sebe takové lidi, kterým můžeš věřit a svěřil bys jim do ruky svoji smrt?
To právě... tak u takhle vážné věci jako věřit...věřil bych, že by mi to kámoši neprovedli (smích) jo, ale u nějakých míň důležitých věcí právě nevím, jeslli může takhle věřit kámošům. Asi rodině, ale jinak si myslím, že jinak nikomu moc ne.

Takže v těch nejdůležitějších záležitostech věříš pouze rodině, nikomu jinému?
Tak v takhle extrémních věcech, jako že by mě někdo ze srandy zabil, tak to věřím, ají třeba tobě, že bys to jako neudělala (smích), protože to je fakt blbej fór (smích) ale kdyby to bylo něco třeba míň drsnýho, tak to lidem moc nevěřím.

Myslíš, že dokážeš věřit své životní partnerce, když zatím dokážeš věřit jen rodině, přesto, že se jedná jen o takové "drobnosti"?
Z toho mám právě největší strach, že nedokážu věřit nikomu a třeba ani nebudu moct...nevím, doufám, že třeba budu moct věřit té partnerce, ale spíš mám strach, že mě třeba jednou zklame a potom už jí věřit nebudu. Třeba že jí nevěřím oprávněně. To já ji můžu nevěřit jak chcu, ale jde o to třeba, že si budu říkat že je to jenom moje nějaká ta nedůvěra a pak zjistím, že to byla pravda, tak...nevím, nevím jak bych se zachoval. Rozvést se není jenom tak, když s ní budu třeba 20 let.

--- Konec první části rozhovoru. Ve druhé části se budeme věnovat umělému udržování člověka při životě, eutanazii, smíření se se smrtí, duchovnu a sebevraždě. Celý rozhovor bude zhodnocen a doplněn o pocity zpovídaného.