Poslední výdech

1. února 2009 v 18:36 | Ivča |  Příběhy
Zvláštní příběh, tak jej moje kamarádka nazvala. Víc k němu neřekla. Já k němu také nemám co dodat. Snad jen, že je jen pro ty silnější nátury, vzhledem k určitým slovním spojení, které v některých z vás mohou vyvolávat znepokojující pocity.

Slyším řinčení okovů, vzdychy prosící o smilování a pak velkou ránu. "Zabili dalšího", pomyslím si. Srdce se mi svíralo, měla jsem strach o svůj holý život. Sice neměl moc velkou cenu, ale můj přirozený instinkt mi říkal, že ještě zemřít nemám. Ne teď a ne tady. V téhle smradlavé díře, kde jsem společně s krysami, plísní a třemi mrtvými. Ten jeden se ještě cuká. Ani se mu nesnažím pomoci, vím, že to má za sebou. A mně to čeká také. Buď tady dole, nebo nahoře. Když budu mít štěstí, dají mi na výběr. Kulku mi proženou hlavou, což je ta rychlejší metoda, kterou si většinou všichni vybírají, nebo mě budou mučit a tohle neúprosné ponižování budu muset snášet několik hodin.

Z rukou mi stéká krev, pevně mi ji obepínají pouta a při sebemenším pohybu nebo pokusu zbavit se jich, cítím velikou bolest, to jak mi ostrý hrot zámku bodá do zápěstí, které je prodřeno téměř do masa. To ale není nic proti bolesti, kterou mi působí obojek na krku, ke kterému je přivěšena obrovská železná koule. To proto, aby mi znemožnili únik. Je téměř nemožné přejít s ní ke druhé straně žaláře, natož vyšplhat s ní desetimetrovou zeď, která se klene kolem celého komplexu. Únik - to by stejně bylo šílenství. Najdou vás všude. A skrývat se celý život? To radši být mrtva.

Zavadím pohledem o zubožené tělo chudáka, který mi ještě před pár hodinami dělal společnost. Nesnesl pomyšlení na to, že již neuvidí denní světlo a zhyne tu, tak jako stovky nešťastníků před ním. Já zatínám pěsti a stále doufám, že se prokáže moje nevinna dříve, než mi to, už jako mrtvé, bude jedno. "Jsem tu neprávem, to je omyl, pusťte mě!" řvu s vypětím všech sil. Avšak marně, stráž, hlídající kobku, ve které trávím bezmála již měsíc, se jen uchychtne. "Ano, ano", dostane se mi odpovědi a ušťedří mi ránu do břicha, abych zmlkla. Bolest už ani necítím, není to tím, že bych si na ni už zvykla, nemám však už ani sílu cítit něco takového. Jsem na pokraji vyčerpání, nevnímám okolí, dělá mi potíže udržet se při smyslech a hlavně - s pocitem naděje na vysvobození. "Kdo nezažil, nepochopí" - tyto slova se mi vryla do paměti už první den, co jsem se tu probrala. Napsány krví zdobily východní stranu, ke které jsem byla za pomoci pout téměř přikována. Tehdy jsem si ještě neuvědomila, jakou smutnou pravdu v sobě nesou.

Nejhorší na tom všem však nebyla fyzická bolest, kterou mi často působili, ani fyzické vyčerpání, se kterým jsem se tu dennodeně potýkala, ale fakt, že to má zažívat někdo jiný. Rodné číslo, podoba, otcovství, místo narození, jméno, to všechno souhlasilo. Nechápala jsem to. "Já jsem přece nezabila!", povzdychla jsem si, radějí potichu, abych opět neupoutala pozornost ozbrojených stráží, kteří nevynechali jedinou příležitost zbavit se přebytku svých sil na našich zotročených a vyhublých tělech. Bolest, smutek a postrádání. To bylo to jediné, co se mi míhalo hlavou. Vzpouru jsem vzdala v okamžiku, kdy začal uhnívat poslední živý vězeň, který se mnou trpěl ve stejné cele.

S pocitem bezmocnosti jsem se uvelebila do kouta, přikryla se smradlavým kusem oděvu, který patřil mrtvému a pohlédla na krysy, potulující se kolem jeho těla. Hořečně jsem přemýšlela, proč zrovna já musím hnít v této díře. Spodina společnosti, lidský odpad - tak jsme tam byli nazývání. Zároveň jsme se tak i cítili. Zacházeli s námi žalostně a pohled na nás musel být utrapný. Splašky a smrad, jež pocházel nejenom od hnijících těl ostatních, nás obklopoval takřka všude. Ponuré světlo, prosvítající skrz prožraný dřevěný strop, nám naskýtalo pohled na všechny hrůzy, které se povalovaly kolem nás. I přesto měl štěstí ten, kdo zhynul už tady dole. Dostat se nahoru, bylo horší, než smrt samotná.

Dny plynuly a já si na svůj osud již začala zvykat. Sžila jsem se s myšlenkou, že je mi to souzeno. Boží trest, tak jsem si to vykládala. Ale za co? Ať jsem přemýšlela sebevíc, k žádnému kloudnému závěru jsem nedocházela. Po pár dalších útrapných dnech, kdy jsem si šáhla na svoje dno, rozrazila stráž železné dveře a plně ozbrojeni se mě ujali. Dva mě drželi za ruce a po zádech mě táhli pryč. Těžkou kouli, stále přidělanou obojkem na můj krk, jsem táhla za sebou. Zkrvavená záda s rozedřenou kůží bolela nejvíc na schodech. Prudké nárazy moji bolest ještě zhoršovaly. Špatně se mi dýchalo. Pořádně jsem nevnímala okolí vyčerpáním a přála si, aby to rychle skončilo. V tu chvíli jsem ale už cítila, jak se silný stisk kolem mého zápěstí uvolňuje a horní polovina mého těla ztěžka dopadá na studenou zem potřísněnou krví. Nejen mojí, ale i zaschlou. Kdoví, pro kolik nešťastníků se toto místo stalo osudným. "Jsem jen další v řadě", míhalo se mi hlavou.

Připravena na nejhorší jsem se odvážila otočit k místu, které se až do teď rozprostíralo po mé pravici. Naskytl se mi pohled na dřevěnou židli propojenou spoustou drátů a přezkami na ruce a nohy. "To je elektrické křeslo.", ozval se mužský hlas ze starého rozhlasu, kterého jsem si všimla až teď. "Poslední záchrana před tvým skonem.", dodal. Zhluboka jsem si oddechla. "A nebo také přístroj, který tvoji smrt urychlí. Bude záležet pouze na tobě, ke které z možností se uchýlíš. Stačí odpovědět na jedinou otázku a tvá odpověď rozhodne.". Z čela mi stékaly kapky potu. Dle jeho dalších instrukcí jsem si sedla na křeslo. Neměla jsem na výběr, tak jako tak bych tam skončila, jen s tím rozdílem, že by mě tam dovlekli. Třesoucí rukou jsem si zapla popruh na nohách. Ruce mi k dřevěné židli surově připli dva strážní stojící opodál. Pohled na jejich bledou tvář se mi zaryl do paměti. Čekala jsem na svoji smrt. Hlavou se mi míhaly myšlenky na rodinu, před očima jsem viděla celý svůj život, všechny radostné okamžiky a svoje blízké.
Strach, který jsem v těchto chvílích zažívala, byl nepopsatelný. Znepokojení z nečeho, co příjde. Čemu nemůžete zabránit, ať se sebevíc snažíte. Celé tělo se mi chvělo, zrychleně jsem dýchala a srdce mi bušelo. Čekala jsem na rozsudek, který rozhodne o mém osudu. Zapraskání v rozhlasu mi dalo najevo, že je již nadosah. "Věříš v Boha?". Po vyslechnutí otázky jsem zůstala jako omráčená. V mé situaci mi otázka přišla zcela zbytečná, "Ne. Nevěřím. Žádný Bůh neexistuje. Kdyby existoval, nejsem tu.", křičela jsem na všechny strany s vypětím všem sil. V tu chvíli mi někdo zezadu pevně stiskl hlavu a nasadil na ni přilbu, která byla dráty spojena s křeslem. Zatla jsem ruce v pěst a cítila, jak mi tělo začíná poskakovat. Svaly v celém mém těle bolely, z pusy začala téci pěna a oči jako by mi vyskakovaly z důlků. Ještě chvíli jsem byla schopna vnímat co se děje, ale pak se mi zatmělo před očima. Hlava padla na stranu a věděla jsem, že to je můj poslední výdech. Strážný mi oddělal přezky a moje zubožené tělo dopadlo na zem. Zároveň s mým posledním výdechem k mým uším dolehla slova "Máme nepravou, je to dvojče."
Nápad napsat tento příběh se v mé hlavě zrodil náhodně. Tak, jako všechno, co tu najdete. Neumím psát s jasným cílem, již předem daným koncem příběhu. O tom rozhodnu vždy až na poslední chvíli. Štastné konce nemám ráda, protože život je také vždy nepřináší. Moje příběhy nepřináší útěchu a pohlazení po duši a ani nebudou. Na to jsou jiní. Já píšu o temných stránách života a o mých představách a myšlenkách, které mě občas popadnou.
Malou inspirací k zakončení tohoto příběhu mi byl film Cube (Kostka). Tam se o osudu také rozhodovalo jednou otázkou, kterou jsem neměnila. Někomu se to může zdát drastické, jiný to může nazvat zvláštností, psát o takovém tématu. Jsem ale ráda za každý váš názor.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Fallen Angel Fallen Angel | Web | 1. února 2009 v 21:45 | Reagovat

mooooc  krásný... =*

2 li Ann li Ann | Web | 2. února 2009 v 14:07 | Reagovat

já nejsem člověk silné povahy, nevydržím vše... tak zatím tohle dílko dávám stranou, ale věřím, že je opravdu bezvaděn napsané (ha, půjdu si ho přečíst v jedenáct večer :P)

3 Jane Jane | Web | 2. února 2009 v 19:04 | Reagovat

Dobře teď chvíli nebudu básnit o tvém poutavém způsobu psaní, kdy se člověk do situace té dívky opravdu vcítí...při čtení jsem se zabývala otázkou kdy a kde se tohle mohlo konat protože v dnešním světě se takhle snad s lidmi zachází jen někde na území válek, pak mě napadla druhá světová válka, Německo a koncentráky, což mi přišlo i docela věrohodné, jak kvůli té otázce(no mohli se Židů přece na něco podobného ptát), tak i kvůli způsobům zacházení, ale tam spíš zavírali kvůli jiným věcem. prostě si tuhle povídku nedokážu časově a dějově nikam zařadit, což samozřejmě nevadí, já jen ráda znám i nějaký ten kontext a pozadí děje :)

4 Ivča:) Ivča:) | Web | 2. února 2009 v 19:35 | Reagovat

Jane -> Psala jsem to bez určitého časového zařazení, místa, důvodu proč... Jen jsem psala, co mě napadlo. Ať si pod tím každý představí co chce. Někdo v tom může vidět jen další můj vymyšlený vyfantazárovaný příběh, někdo si to může přirovnat k něčemu, co se v minulosti odehrávalo...

5 li Ann li Ann | Web | 2. února 2009 v 20:25 | Reagovat

tak jsem to přečetla... tvé příběhy jsou skvosty tvé stránky :) trochu mi to připomínalo koncentrák :( to jo :(

6 Dark Butterfly Dark Butterfly | Web | 3. února 2009 v 1:36 | Reagovat

li Ann: koncenták...a možná i trochu Hostel - to, jak je s úsměvem na rtech likvidovali...:(

Jinak, Ivi, moc se mi povídka líbila.. Je fakt dokonalá..xD Máš úžasnej smysl pro detail, opravdu.. To by se mi taky hodilo...xDD

7 Fallen Angel Fallen Angel | Web | 3. února 2009 v 11:42 | Reagovat

Dark Butterfly: jojoj taky si myslim...xDDDD

8 Ivča:) Ivča:) | Web | 3. února 2009 v 18:50 | Reagovat

Dark Butterfly -> Ooo, diky, i kdyz si to nemyslim:( Do dokonalosti to ma hodne daleko, tohle umi napsat kazdej amater:) A jeste mnohem lip...

9 li Ann li Ann | Web | 3. února 2009 v 20:57 | Reagovat

Dark Butterfly: přesně.. no jo...

(ona umí teda zaujmout ta Ivet :)

10 Ivča:) Ivča:) | Web | 3. února 2009 v 21:40 | Reagovat

Ou...nejsem Iveta =) Jsem Ivana...ale to je detail :)

11 li Ann li Ann | Web | 4. února 2009 v 9:24 | Reagovat

Ivča: to je detail, nevadí ti to, že ne? to nemá být ozn. jména , ale přezdívka... no, trochu to upravím :)

12 Dark Butterfly Dark Butterfly | Web | 4. února 2009 v 9:40 | Reagovat

každej amatér? to si děláš srandu?? vždyt je to moooooooc pěkný..;))

13 Fallen Angel Fallen Angel | Web | 4. února 2009 v 11:42 | Reagovat

překlep: xDDDD ale detaili sou důležitý...xDDDD...amatér?? Tak to je ale blbost...xDDDD

14 Kris Kris | Web | 5. února 2009 v 9:39 | Reagovat

Tak, co bych k tomu řekla, napsala? Zanechalo to ve mě dojem. Nevím jak to napsat, ale,...

Jo, takové věci se stávají, i v dnešní době, a ne, že ne. Nebudu to chválit ani hanit. Je to prostě, zajímavé. Ano, i takový je život.

Nejhorší je, když víš, že jsi nic neudělal, že to nejsi ty, ale někdo jiný. Nikdo ti nevěří a pak, pak už je pozdě. Moc pozdě.

To je asi tak vše, co jsem k tomu chtěla napsat.

Jen taková otázka, mimo. Co si myslíš o trestu smrti?

15 Peťka ;) Peťka ;) | Web | 5. února 2009 v 20:21 | Reagovat

k tomuhle se vážně těžko něco píše.. je to krásně napsaný... tvoje tvorba je naprosto specifická a ojedinělá... to se jen tak někde nevidí...

16 dubííík dubííík | E-mail | 5. února 2009 v 21:55 | Reagovat

ahoj:-D z těch tvejch příběhů se fakt jednou poseru:-D to myslím samozdřejmě v dobrým:-D sem zvědavej kdy napíšeš něco veselýho:-D začal sem číst a už tam byly okovy:-D ale jinak je to moc pěkný,sem byl do toho úúúplně zažranej a čekal sem jak to dopadne:-D a kupodivu zase zemřela:-D

17 Fallen Fallen | Web | 6. února 2009 v 3:00 | Reagovat

teď když už tohle podruhé čtu, tak najednou více vidím...nevim, co se to dneska se mnou stalo...ale byla to velká změna a to nejen pro můj blog, ale aj pro můj dosavadní život...

18 MaRťa MaRťa | Web | 6. února 2009 v 15:19 | Reagovat

je to smutné.. ale rozhodně s tebou souhlasím.... ne vždy má všechno šťastný konec. Sama jsem jeden smutný příběh napsala.

Je o mladé upírce, která chodí s člověkem. Jenže  pro něj představuje příliš velké nebezpečí a proto se s ním rozchází. On to ale nechce dopustit a tak chce raději zemřít. No a nakonec to skončí tak, že se řízne nožíkem a ona ucítí krev a zabije ho...

19 Kati Kati | Web | 8. února 2009 v 19:42 | Reagovat

Ach, to je krásné.

Ačkoli smutné.

Moc pěkně napsané. ;-)

20 Martina Mc Fine Martina Mc Fine | Web | 9. února 2009 v 17:40 | Reagovat

Myslím, že umíš psát velice poutavé příběhy, člověk si to hrozně rychle a snadno představí. Opravdu moc pěkný příběh připomělo mi to ty filmy kdy byli uvězněni v nějaké věznici uprostřed moře já nevím proč :o)

21 li Ann li Ann | Web | 9. února 2009 v 18:53 | Reagovat

Fall: když chceš, ucítíš změny každičkou vteřinu, ony jsou, malé..ale ano...

musíš být tak dobře vyladěný (nebo tak oabnormálně labilní) člověk!

22 Barulk@ Barulk@ | Web | 9. února 2009 v 20:52 | Reagovat

Teda. Zvláštní příběh, neobyčejný.

I když na mě je příběh místy, až moc krvavý je fakt že se mi hlavou honí i horší věci. Život není vždy slastný a jeho konce nejsou vždy šťastné.

Myslím, že příběh se nemusí časově nikam zařadit, protože tohle se děje pořád i když to nevypadá tyhle boje svádíme často samy se sebou a kdo ví kdy se začnou opět praktikovat.

I když to ve mě místy zbuzuje odpor, ale i lítost v naprostém konci ...

23 1vushQa 1vushQa | Web | 21. února 2009 v 16:08 | Reagovat

jžš tag toe krásnýýý fag mrtě moc x***

24 Apppatch Apppatch | Web | 8. března 2009 v 21:47 | Reagovat

Co na tohle říct??? No pro mě je to dost emotivní, asi i proto, že mám bujnou fantazii a pod každou větou si vybavím pestrý výjev. :o) Ten začátek se mi zdál jako v Saw I., a už možná proto mi běhal mráz po zádech...

25 zapplig zapplig | Web | 10. března 2009 v 14:20 | Reagovat

Všechno na této stránce - ať už to jsou básničky, příběhy nebo jen fráze o životě - doslova hltám, písmenko po písmenku..

26 xxx xxx | 12. března 2009 v 19:40 | Reagovat

ja sem si jen predstavovala jaky to musi byt pro tu divku ...asi opravdu strasny ...a zacetla sem se do toh o ...pekny ale hruzunahanejici

27 mecalac mecalac | 29. června 2009 v 4:46 | Reagovat

cital som tento pribeh je velmi zvlastny a neobycajny no ale verim ze ten kto tento pribeh pisal si vo svojom minulom zivote prezil svoje som clovek ktory sa zaujima o veci medzi nebom a zemou cital som vela knih stouto tematikou a s urcitostou mozem povedat ze pribeh napisany takouto formou je autorovou vizijou minulosti ...ten pribeh je pravdivy!!!!!!!!!

28 Slunce Slunce | 26. září 2010 v 17:10 | Reagovat

Zvláštní a zajímavý příběh, ale v pohádkách to bývá tak, že vítězí dobro nad zlem. Dobře opomeňme pohádku a vraťme se do reálného života. Svůj osud máme většinou předem daný a každý z nás ho může "mininálně" trošku změnit. Cílem člověka by mělo být to, že se má radovat z maličkostí a být rád za to co má, jenže v dnešní (uspěchané) době chce každý víc a víc. Jenže ty se na tohle nedíváš a seš sama sebou (což se mi líbí) a právě píšeš tyto příběhy. Jsi uzavřená osoba, která potřebuje popošťouchnout a možná i otevřít oči a opravdu, kdyby jsi věděla, kolik radosti můžeš získat za vteřinu, minutu, hodinu... Nevěřila by jsi tomu! Zkus se zamyslet jaký ty máš úkol na tomto světě?:) Děkuju za přečtení.:)

29 misa misa | 3. listopadu 2010 v 15:34 | Reagovat

pribeh se mi libil, jako z hororove knizky :) co bych zkritizovala, bylo mnohokrat opakujici se slovo "téměř" a také pravopisné chyby, jao napriklad "příjde" misto "přijde"..jinak hezky :)

30 o-ou o-ou | Web | 9. listopadu 2010 v 23:03 | Reagovat

jsem omráčena... dokonale vystižený děj podtřžený tematickýma obrázkama... připadala sem si, jak kdybych koukala na film, celý se mi to odehrálo v hlavě... víc rozebrat co se dělo v cele (protože rozepisování ňáké minulosti, proč a jak, to by zkazilo atmosféru) a máš super scénář, kterej by ses nemusela bát poslat ňákýmu režisérovi... :) fakt moc dobrý

31 o-ou o-ou | Web | 9. listopadu 2010 v 23:09 | Reagovat

[28]: nemyslím si, slunce, že ivča neví, co je radost, jenom proto, že píše pochmurný příběhy... prostě ji baví psát takový věci a ne ňáký sentimentální žvásty, co dneska sesmolí každej...co by z toho měla? co z toho, že dívku z příběhu v poslední chvíli propustí?! život není vždycy spravedlivej a je dobře, že na to někdo umí ukázat takovouhle formou!

32 Příšerka s.r.o. Příšerka s.r.o. | Web | 10. března 2011 v 21:59 | Reagovat

Krásně napsané, procítěně, má to děj a z příběhu na mě šla hrůza - a to při představách, že někdo něco takového musí zažívat na vlastní kůži. Vyschlo mi z toho v krku a došla jsem k závěru, že jsi nadaná snad na všechno, co se týče pohrávání si se slovíčky; umíš čtenáře upoutat a přinutit ho vcítit se do děje, znovu smekám :)

33 Lenča Lenča | 17. března 2011 v 22:48 | Reagovat

Jiři pěkně napsané začetla sem se do toho příběhu a šla mi husí kůže,byla sem napjatá ,jak to dopadne samozdřejmě to dopadlo špatně:-(ale začínám mít tvoje příběhy a poezie ráda!a taky se knim budu rada vracet:-)

34 Tenny Tenny | Web | 31. května 2011 v 20:29 | Reagovat

Chápu tvé povídky,sama píšu podobného rázu.
Úpřímně,takovéto příběhy miluji..a především...lidé v nich dávají neviditelný vzkaz...je jen na ostatních,zda ho tam spatří,či nikoli.

35 papája papája | Web | 1. června 2011 v 22:26 | Reagovat

Tak tohle je příběh přesně podle mýho gusta :) moc krásný a impresivní ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama