Únor 2009

Pro Tebe

22. února 2009 v 20:15 | Ivča |  Básničky
Oči zalité slzami, srdce žalem puká,
bez tebe jsem jako panenka jednoruká.
Stesk mě zahltil, neúspěch sžírá,
Smířit se? - Mysl se vzpírá.

Jsi pro mě jak pramen vody v poušti,
kostka cukru co v teple se nerozpouští,
Palma,co na rozžhavené pláně vrhá stín,
ten, o kterém já marně sním.

S Tebou jsem šťastná, a ty to víš.
V srdci máš jinou? Tím je mi tíž.
Slzy schnout, duše rve se z těla,
Být s Tebou? To nejvíc bych chtěla.
Ty víš... ;-(

Pár myšlenek

18. února 2009 v 0:36 | Ivča |  Postřehy a Úvahy
* Někdy je rozhodování těžké, ale někdy je smíření se se situací ještě horší.

* Vždycky všechno nebude podle našich plánů, ale co když to podle nich není nikdy?

* Dobře si rozmysli za co chceš bojovat a jestli ti to za to stojí...i ta případná prohra.
Pár myšlenek, které se vyrojily v mé hlavě. Možná je pochopíte, možná ne...

Poslední výdech

1. února 2009 v 18:36 | Ivča |  Příběhy
Zvláštní příběh, tak jej moje kamarádka nazvala. Víc k němu neřekla. Já k němu také nemám co dodat. Snad jen, že je jen pro ty silnější nátury, vzhledem k určitým slovním spojení, které v některých z vás mohou vyvolávat znepokojující pocity.

Slyším řinčení okovů, vzdychy prosící o smilování a pak velkou ránu. "Zabili dalšího", pomyslím si. Srdce se mi svíralo, měla jsem strach o svůj holý život. Sice neměl moc velkou cenu, ale můj přirozený instinkt mi říkal, že ještě zemřít nemám. Ne teď a ne tady. V téhle smradlavé díře, kde jsem společně s krysami, plísní a třemi mrtvými. Ten jeden se ještě cuká. Ani se mu nesnažím pomoci, vím, že to má za sebou. A mně to čeká také. Buď tady dole, nebo nahoře. Když budu mít štěstí, dají mi na výběr. Kulku mi proženou hlavou, což je ta rychlejší metoda, kterou si většinou všichni vybírají, nebo mě budou mučit a tohle neúprosné ponižování budu muset snášet několik hodin.

Z rukou mi stéká krev, pevně mi ji obepínají pouta a při sebemenším pohybu nebo pokusu zbavit se jich, cítím velikou bolest, to jak mi ostrý hrot zámku bodá do zápěstí, které je prodřeno téměř do masa. To ale není nic proti bolesti, kterou mi působí obojek na krku, ke kterému je přivěšena obrovská železná koule. To proto, aby mi znemožnili únik. Je téměř nemožné přejít s ní ke druhé straně žaláře, natož vyšplhat s ní desetimetrovou zeď, která se klene kolem celého komplexu. Únik - to by stejně bylo šílenství. Najdou vás všude. A skrývat se celý život? To radši být mrtva.

Zavadím pohledem o zubožené tělo chudáka, který mi ještě před pár hodinami dělal společnost. Nesnesl pomyšlení na to, že již neuvidí denní světlo a zhyne tu, tak jako stovky nešťastníků před ním. Já zatínám pěsti a stále doufám, že se prokáže moje nevinna dříve, než mi to, už jako mrtvé, bude jedno. "Jsem tu neprávem, to je omyl, pusťte mě!" řvu s vypětím všech sil. Avšak marně, stráž, hlídající kobku, ve které trávím bezmála již měsíc, se jen uchychtne. "Ano, ano", dostane se mi odpovědi a ušťedří mi ránu do břicha, abych zmlkla. Bolest už ani necítím, není to tím, že bych si na ni už zvykla, nemám však už ani sílu cítit něco takového. Jsem na pokraji vyčerpání, nevnímám okolí, dělá mi potíže udržet se při smyslech a hlavně - s pocitem naděje na vysvobození. "Kdo nezažil, nepochopí" - tyto slova se mi vryla do paměti už první den, co jsem se tu probrala. Napsány krví zdobily východní stranu, ke které jsem byla za pomoci pout téměř přikována. Tehdy jsem si ještě neuvědomila, jakou smutnou pravdu v sobě nesou.

Nejhorší na tom všem však nebyla fyzická bolest, kterou mi často působili, ani fyzické vyčerpání, se kterým jsem se tu dennodeně potýkala, ale fakt, že to má zažívat někdo jiný. Rodné číslo, podoba, otcovství, místo narození, jméno, to všechno souhlasilo. Nechápala jsem to. "Já jsem přece nezabila!", povzdychla jsem si, radějí potichu, abych opět neupoutala pozornost ozbrojených stráží, kteří nevynechali jedinou příležitost zbavit se přebytku svých sil na našich zotročených a vyhublých tělech. Bolest, smutek a postrádání. To bylo to jediné, co se mi míhalo hlavou. Vzpouru jsem vzdala v okamžiku, kdy začal uhnívat poslední živý vězeň, který se mnou trpěl ve stejné cele.

S pocitem bezmocnosti jsem se uvelebila do kouta, přikryla se smradlavým kusem oděvu, který patřil mrtvému a pohlédla na krysy, potulující se kolem jeho těla. Hořečně jsem přemýšlela, proč zrovna já musím hnít v této díře. Spodina společnosti, lidský odpad - tak jsme tam byli nazývání. Zároveň jsme se tak i cítili. Zacházeli s námi žalostně a pohled na nás musel být utrapný. Splašky a smrad, jež pocházel nejenom od hnijících těl ostatních, nás obklopoval takřka všude. Ponuré světlo, prosvítající skrz prožraný dřevěný strop, nám naskýtalo pohled na všechny hrůzy, které se povalovaly kolem nás. I přesto měl štěstí ten, kdo zhynul už tady dole. Dostat se nahoru, bylo horší, než smrt samotná.

Dny plynuly a já si na svůj osud již začala zvykat. Sžila jsem se s myšlenkou, že je mi to souzeno. Boží trest, tak jsem si to vykládala. Ale za co? Ať jsem přemýšlela sebevíc, k žádnému kloudnému závěru jsem nedocházela. Po pár dalších útrapných dnech, kdy jsem si šáhla na svoje dno, rozrazila stráž železné dveře a plně ozbrojeni se mě ujali. Dva mě drželi za ruce a po zádech mě táhli pryč. Těžkou kouli, stále přidělanou obojkem na můj krk, jsem táhla za sebou. Zkrvavená záda s rozedřenou kůží bolela nejvíc na schodech. Prudké nárazy moji bolest ještě zhoršovaly. Špatně se mi dýchalo. Pořádně jsem nevnímala okolí vyčerpáním a přála si, aby to rychle skončilo. V tu chvíli jsem ale už cítila, jak se silný stisk kolem mého zápěstí uvolňuje a horní polovina mého těla ztěžka dopadá na studenou zem potřísněnou krví. Nejen mojí, ale i zaschlou. Kdoví, pro kolik nešťastníků se toto místo stalo osudným. "Jsem jen další v řadě", míhalo se mi hlavou.

Připravena na nejhorší jsem se odvážila otočit k místu, které se až do teď rozprostíralo po mé pravici. Naskytl se mi pohled na dřevěnou židli propojenou spoustou drátů a přezkami na ruce a nohy. "To je elektrické křeslo.", ozval se mužský hlas ze starého rozhlasu, kterého jsem si všimla až teď. "Poslední záchrana před tvým skonem.", dodal. Zhluboka jsem si oddechla. "A nebo také přístroj, který tvoji smrt urychlí. Bude záležet pouze na tobě, ke které z možností se uchýlíš. Stačí odpovědět na jedinou otázku a tvá odpověď rozhodne.". Z čela mi stékaly kapky potu. Dle jeho dalších instrukcí jsem si sedla na křeslo. Neměla jsem na výběr, tak jako tak bych tam skončila, jen s tím rozdílem, že by mě tam dovlekli. Třesoucí rukou jsem si zapla popruh na nohách. Ruce mi k dřevěné židli surově připli dva strážní stojící opodál. Pohled na jejich bledou tvář se mi zaryl do paměti. Čekala jsem na svoji smrt. Hlavou se mi míhaly myšlenky na rodinu, před očima jsem viděla celý svůj život, všechny radostné okamžiky a svoje blízké.
Strach, který jsem v těchto chvílích zažívala, byl nepopsatelný. Znepokojení z nečeho, co příjde. Čemu nemůžete zabránit, ať se sebevíc snažíte. Celé tělo se mi chvělo, zrychleně jsem dýchala a srdce mi bušelo. Čekala jsem na rozsudek, který rozhodne o mém osudu. Zapraskání v rozhlasu mi dalo najevo, že je již nadosah. "Věříš v Boha?". Po vyslechnutí otázky jsem zůstala jako omráčená. V mé situaci mi otázka přišla zcela zbytečná, "Ne. Nevěřím. Žádný Bůh neexistuje. Kdyby existoval, nejsem tu.", křičela jsem na všechny strany s vypětím všem sil. V tu chvíli mi někdo zezadu pevně stiskl hlavu a nasadil na ni přilbu, která byla dráty spojena s křeslem. Zatla jsem ruce v pěst a cítila, jak mi tělo začíná poskakovat. Svaly v celém mém těle bolely, z pusy začala téci pěna a oči jako by mi vyskakovaly z důlků. Ještě chvíli jsem byla schopna vnímat co se děje, ale pak se mi zatmělo před očima. Hlava padla na stranu a věděla jsem, že to je můj poslední výdech. Strážný mi oddělal přezky a moje zubožené tělo dopadlo na zem. Zároveň s mým posledním výdechem k mým uším dolehla slova "Máme nepravou, je to dvojče."
Nápad napsat tento příběh se v mé hlavě zrodil náhodně. Tak, jako všechno, co tu najdete. Neumím psát s jasným cílem, již předem daným koncem příběhu. O tom rozhodnu vždy až na poslední chvíli. Štastné konce nemám ráda, protože život je také vždy nepřináší. Moje příběhy nepřináší útěchu a pohlazení po duši a ani nebudou. Na to jsou jiní. Já píšu o temných stránách života a o mých představách a myšlenkách, které mě občas popadnou.
Malou inspirací k zakončení tohoto příběhu mi byl film Cube (Kostka). Tam se o osudu také rozhodovalo jednou otázkou, kterou jsem neměnila. Někomu se to může zdát drastické, jiný to může nazvat zvláštností, psát o takovém tématu. Jsem ale ráda za každý váš názor.