Lehké a něžné, nečekané a mírné,
pohlazení od smrti, o kousek tě mine.
Zahalí tě do svého tajemného oblaku,
s udivenou tváří koukáš do tmy v rozpaku,
smrt minula tě jen o kousek, vezme si tě příště,
pro lidstvo je celoživotní to klíště.
Vymítit ji nejde, má důvod tu být,
čas od času musí se však skrýt.
Hříšníky si bere s sebou, nevrací,
neomylně zlé skutky ze země vyvrací.
I ti správní, zakusí polibek smrti,
s kosou v ruce, zezadu tě škrtí.
Prosby tu nic nezmůžou, ani to nezkoušej,
raději uzdy fantazií své popouštěj.
Psána ve vzteku na všechny a všechno...Myslím, že je to hodně cítit. Nevím proč, ale poslední dobou píšu dost morbidní básničky, i když nemám zas tak velký důvod...
Eva* |
V úvodu jsem o tom psala;) A navíc, ten článek jsem nepsala já, ale je pravda, že většina blogařů jen kopčí, ale jsou výjimky, naštěstí... např. ty:))