Žahá jako chobotnice v moři,
tvoje duše umírá, už pomalu hoří.
Jak bezcita jed do tebe vypustí,
od všeho dobrého tě odprostí.
Jak jehla se zapíchne,
chvíli křičí, pak bolest utichne.
Jed vpouští do tebe,
nikdy nedostane se do nebe.
Co ti působí si neuvědomuje,
tvoje problémy věčně znásobuje.
Plete se do věcí, které se jí netýkají,
řve na tebe, slzy z oka ti padají,
zákazy a příkazy, neslyšíš nic jiného,
jí přála bys prožít něco takového.
Jen ať si to vyžere, jen ať se trápí,
a ať už se nad ní rakev brzo sklápí.
Další dílko psané ve vzteku. Posledního verše lituji, ale měnit ho už nebudu. Je to psáno směrem k jedné osobě, ale můžete si místo osoby představit Nespravedlnost...
Peťka ;) |
chápu to... a je lepší se vypsat, když máš vztek, než to radši filtrovat na jinejch lidech, který si to nezasloužej... :) moc povedený...