Jak se mám smát, když mě život netěší?
Znavená jsem skutky, můj život je příteží,
všem kolem mě, ty já všechny trápím,
ubližuji, ničím a svoje sny ztrácím.
Jiskra naděje? Tu jsem dávno ztratila,
do starých kolejí vrátit jsem se snažila,
zažila jsem velký šok, jak se smát dál smím?
Oddávat se pokušení? Kdepak, už jen lstím.
Jak se mám smát, když život rány dává?
se špatným pocitem, člověk ráno vstává,
žaludek se svírá a mozek mu praví,
dnes se nic nevyřeší, ba naopak se ztmaví.
Zamotaná do toho jsem, vyřešit to nejde,
klidním se, že to nic není, to zas rychle přejde.
Ale v hloubi vím, že to je jen chlácholení,
rozsudek už znám, čekám jen na odsouzení.
Jak se mám smát, když života moc nezbývá?
Když osud zlé skutky, svěcenou vodou nesmývá?
První šance, druhá šance, třetí já už nechci,
svíjím se v bolestech, útrapách a křeči.
Jak se mám smát, když mě život netěší?
Životní cesta a můj úděl, je jednou velkou soutěží,
vítěz je už jasný, nejsem to však já,
ostatním měla bych to taky někdy přát.
Poslední slova a pak sbohem dávám,
zapomeň na mě, ještě horší se stávám.
Po delší době sem vkládám další dílko, zase něco jiného, než jsem psala doposud. Vztahovala jsem to k sobě, i když všechny ty pocity, co jsou tam uvedené, naštěstí nezažívám :) Jen mě to tak napadlo, třeba se v tom i někdo najde...?
Dreamy |
Pekna ;) ..o smutnym zivote...ale i takove zivoty jsou.. :)