Samota mě děsí a dech se mi tají,
výčitky nemám, přesto se mě ptají,
svědomí mám čistý, to on by se měl kát,
chtěla bych to zařvat, nezačnu z něj tát.
Já už dál nechci sama sobě lhát
a říct mu pravdu, měla bych ji znát.
Ale jak se rozhodnout? O to tady běží,
Znamení či rada Boha? Nevěřím v to - stěží.
Bojím se ortelu a jeho vyřknutí,
s blaženým úsměvem si ho však vynutí,
Mám z toho strach, nechci ti ublížit,
tvoje plány včerejší rychle ti zas zkřížit.
Pravda bolí nejvíc, to je věc známá,
ale jak se hojí v srdci velká rána?
Noční můry děsí mě a slzy mi tečou,
A chvíle nerozhodnosti líně se vlečou...
Typická zaláskovaná tvorba. Není to moje gusto, ani se tomuto tématu nehodlám dále věnovat. Jen jsem neodolala něco takovýho taky sepsat:-)
Znáte ten pocit, jak nevíte, zda můžete sami sobě věřit? Ale pokud ne sobě, tak komu...?
Znáte ten pocit, jak nevíte, zda můžete sami sobě věřit? Ale pokud ne sobě, tak komu...?
Denisa |
znám ten pocit, bohužel až moc dobře..nerozhodnost je strašná věc :D