Únor 2008

* Citáty o životě

29. února 2008 v 15:11 | Ivča |  Cit-a-Ty
* Jsem něžný, jsem krutý, ale jsem život. Pláčeš? I v slzách je síla. Tak jdi a žij.

* Dej každému dni příležitost, aby se mohl stát tím nejkrásnějším dnem v tvém životě. (M. Twain)

* Žij každý den svého života, jako by byl první a jako by byl poslední. (F. Nietzche)

* Život sestává z mnoha malých mincí, kdo je umí sbírat, má bohatství. (J. Anoulih)

* Žij okamžikem, protože ta chvíle, kterou prožíváš, už se nikdy nevrátí.

* Nejcitlivěji býváme zraněni těmi, bez kterých si svůj život nedovedeme v plném rozsahu představit.

* Člověk má jen tři velké zážitky: zrození, život a umírání. Neví o tom, že se narodil, trpí, když umírá, a zapomíná, že žije. (J. de la Brauyére)
* Život je jako jasná obloha: zatímco na jednom konci některá souhvězdí zapadají, na druhém jiná vycházejí. (J. Paul)

* Čím je život prázdnější, tím je těžší. (A. Allais)

* Když ses narodil, všichni se radovali. Žij tak, aby když budeš umírat, všichni plakali. (arabské přísloví)

* Osud nám nevrátí, co kdysi vzal, vrací jen vzpomínky, bolest a žal.

* Narodil ses jako originál, tak neumírej jako kopie.

* Život je karetní hra, v níž srdce není nikdy trumfem.

* Život je jako boxer, uděluje člověku ty největší rány.

* Svět je jako zrcadlo. Mrač se do něho a bude se na tebe taky mračit. Zasměj se a bude ti veselým a laskavým společníkem.

* Život má jednu chybu - že se hned žije naostro.
Každý má období, kdy je na vrcholu blaha, pak nastane zvrat a je na dně. Štastný to člověk, který se nemusí odrážet od země a cestičku ke štěstí mu vyšlapal někdo jiný. Chceš si užívat? - Nejdříve tvrdě pracuj. O tom život je. Každá špetka úspěchu nás stojí spoustu strastí a tvrdé práce. Jen málokdo z nás má takové štěstí, že to má naopak :-) Ale já bych neměnila, čím těžší je cesta, tím sladší je ocitnout se v cíli.

Hořká pravda

29. února 2008 v 14:53 | Ivča |  Básničky
Ležím na louce a koukám na nebe,
ležím tu sama a myslím na tebe,
jak ve dvou by nám tu bylo krásně,
místo toho samotná tu píšu básně.

Tyto básně jsou psané ze srdíčka,
hřejí tak jako paprsky od sluníčka.
Tvůj paprsek však už není vidět,
já tě za to musím nenávidět.

Kvůli mně sis svůj život vzal,
a s tím i všechno, co jsi miloval.
Samotnou nechal jsi mě tu napospas,
co dala bych za to slyšet znovu tvůj hlas.

Život je krutý a hořký - teď to už vím,
zbyly jen pocity, nikde není tvůj stín,
"lásko, vždy vyjdu ti ve všem vstříc"
Se slzami v očích stih´jsi mi říct
Je to dávná minulost - už se nic nezmění,
jak harmonické bylo naše souznění!
život jde dál, zapomenout na tě musím,
dál už oddávat se nemůžu lživým iluzím.
Tato melancholická básnička není jen mým dílem, je psána společně s mojí moc dobrou kamarádkou Mišičkou, která na ní taky odvedla kus práce. Ona by pořád psala romantický a já jsem zas spíš na ty smutný. Tak jsme zkusily dát hlavy dohromady a vzniklo z toho právě tohle dílo :)

..Lidi dělaj divy, by Willow.3

18. února 2008 v 19:33 | Ivča |  Ti, jenž oblibuji
Mottem tohoto blogu je "Lidi dělaj divy" a já myslím, že je vážně výstižné :) Dá se říct, že ho Marci používá jako svůj deníček, píše všechno co ji zrovna napadne - i když je to občas fakt blbost:) - ale právě to tenhle blog dělám takovým, jakým je. Pokud máte dlouhou chvíli a chcete se pobavit, pousmát, nebo si jen přečíst životní úděly jedné holčiny, máte skvělou možnost.

Nemůžu..

17. února 2008 v 19:37 | Ivča |  Příběhy
Tento příběh pro mě znamená hrozně moc a ti, kdo mně znají, tak vědí, o kom je. Vyjadřuji v něm svoje pocity k jedné osobě. Někdo mě za to může odsoudit, ale nemá právo soudit náš vztah, když nás nezná...Jen bych ještě upřesnila, že tohle se vztahuje k první půlce příběhu, k té druhé bych se nikdy neodvážila...



Stojím před tvými domovními dveřmi a nevnímám kapky deště, které dopadají na moje holé ruce. O to intenzivněji pomýšlím na ostrou věc, kterou svírám ve své pravé ruce. Nemůžu zahnat proud myšlenek, které mě k tak radikálnímu činu nutí už řadu let. Ani nevíš, jak velké by to pro mě bylo vysvobození. Už dál nemůžu snášet tvoje ponižování, snižování mého sebevědomí, posmívání a zloby. Už toho bylo moc. Nesnesu dál se na tebe dívat, když se mi směješ do očí a já potím krev. Nemůžu dál nehybně stát a nechat si to líbit. Trvá to už příliš dlouho. Myslíš si, že ze mě vysaješ všechnu sílu, ostatně, dělal jsi to tak do teď. Zatímco ty sis užíval, na mě jsi házel špínu, kterou jsi ještě přišel udusat.

Nikdy ti nezapomenu, jak sis o mě čistil své špinavé ruce a vše jsi hodil na mě. Zbavil ses své viny za vše. Ostatní tě mají za dobráka a mě za omyl přírody. Nedivím se jim, vymyšlené to máš dokonale. Neumím se ti postavit, na to jsem příliš slabá a bezvládná. Vzal sis ze mě cos potřeboval a hojně užíval. Já věřím, že dnes tomu bude konec a já budu po letech opět schopna svobodně dýchat. Konečně si udělám věci podle svého a nebudu jen nuceně žehlit tvoje průšvihy. Dál už to nemůžu snést, došla jsem na rozcestí a nechci nadále jít vedle tebe. Za všechny způsobené šrámy na duši, kterých se už nezbavím, přála bych ti jen to nejhorší. Divíš se? Ne, tebe by ani nenapadlo, že bych se ti mohla vymknout z kontroly. Vysáváš ze mně poslední kapky života už dost dlouho na to, abych na to mohla zapomenout. Nejde to.

Ještě pevněji semknu ostrý kuchyňský nůž a vejdu do tvého honosného domu. Nevím, kde jsem v sobě našla ten zbytek síly, který mě svedl na tuto cestu vzpoury. Ale jsem za ni ráda. Nezasloužíš si nic z toho, čím se pyšníš. To je všechno moje práce, ty jsi ji jen sprostě kradl. Nemáš žádné svědomí a já ho na několik následujících okamžiků taky musím zazdít. Ale vnitřní hlas, který mě neustále ženě dopředu je tak silný, že se mi to povede.

Vcházím do ložnice a rozsvěcuji světlo, nevěřím tomu, že jsem tady, ale svoje dnešní rozhodnutí už nezměním. Spatřím tě ležet a spokojeně odpočívat, kolem tebe jsou rozházeny moje vzpomínky z dětství, kterým jsi utrhal hlavičky. Jsi neuvěřitelně krutý a proto si zasloužíš stejně krutý osud. Rozběhnu se proti tobě a vší silou do tebe zabodnu nůž. Ach, cítím, jak ze mě opadává všechen ten stres, který si v sobě nesu už 6let a neuvěřitelně se mi uleví, když spatřím krev, která z tebe tryská na všechny strany. Zabodnutý nůž v tobě ještě několikrát otáčím, když si všimnu, že se na mě díváš svým psím pohledem, který nasadíš vždy, když si něco vyprošuješ. Smůla, na mě to už neplatí. Vždy jsem ti všechno odpustila a přemýšlela nad tím, jak jsem špatná. Jenže já ta špatná nebyla. Jen jsi to vždycky nastínil tak, abych si tak připadala.

Snažím se vyhnout se tvému pohledu a s myšlenkou, že mě čeká už jen to dobré, bodám do tebe dál. Cítím se lehčí, volná a svá. Když už nemám sílu pokračovat v tomto ohavném masakru, posadím se vedle tebe do kaluže krve. Pořád mi to nestačí, plivnu ti do tváře, jak jsi mi to dělával ty. Ale vím, že už ti to nevadí. Postupně bledneš a křičíš. Tvůj řev mě uklidňuje a zároveň i hřeje na duši. Umíráš a mně se naskýtá možnost žít. To je to, co jsem pod tvou nadvládou dosud nemohla. Ale teď už to bude jiné. Nikdo mi nebude poroučet a nebude mě urážet.

Nyní jsem volná. I když před sebou neustále vidím tvou tvář, jsem ráda, že jsem se k tomu odhodlala. Už teď si vyčítám, že jsem ti nedala ještě jednu šanci, i když vím, že by ses nezměnil. Měl jsi jich tolik a nevyužil jsi žádnou. Doufám, že se škvaříš v pekle a máš to, co si zasloužíš!

Pro mě je tento příběh hrozně emotivní a osobní, ale napsat jsem ho musela. Pomohl mi uklidnit se z rozhořčení, které mi daná osoba opět způsobila. Co mi pomůže příšte? Sama nevím..

* Citáty o štěstí

13. února 2008 v 18:28 | Ivča |  Cit-a-Ty
*Šťastný člověk není ten, kdo tak připadá ostatním, ale ten, kdo si tak připadá sám

* Když se ti v jeden krásný den na střepy rozbije tvůj sen, tak nebřeč a zatni pěst, vždyť střepy přinášejí štěstí!

* Za každým mráčkem prý, sluníčko má být, až mráček odejde, jen sluníčko budeš zase mít

* Šťastný je ten, kdo se při západu slunce těší z vycházejících hvězd. (W. Shakespeare)

* Nevěřte, že se člověk může stát šťastným neštěstím druhých.

* Nemůžeme-li sdílet štěstí s druhými, je to jenom poloviční štěstí.

* Mnoho lidí si zničí život představou neštěstí, které jim hrozí. (Maurois)

* Štěstí a duhu vidíme vždycky ne nad sebou, ale nad hlavami druhých. (dánské přísloví)

* Klíčem ke štěstí je odpuštění (G.G.Jampolsky)

* Nic na světě vás nemůže učinit šťastnými, pokud to nedokážete vy sami. (Friedrich Bodenstedt)

* Lidem se téměř nikdy nedaří šťastní, protože stále vidí minulost lepší, než byla, přítomnost horší, než je, a budoucnost růžovější, než bude. (Marcel Pagnol)

* Největším štěstím člověka je, když může žít pro to, zač by byl ochoten umřít. (H. de Balzac)

* Se štěstím je to jako s brýlemi. Často je marně hledáme a ony nám sedí na nose (německé příšloví)

* Největší sen se nikdy nesplní, protože pak by to nebyl sen.

* Štěstí utíká před každým, kdo ho chce dohonit, nech ho být a ono příjde samo...
Štěstí..každý si pod tímto slovem představí něco jiného. Já své moc dobré kamarádce napsala: "Štěstí je pocit, kdy tě netíží zlé myšlenky, nedohánějí tě špatné skutky, neřešíš chybnou minulost, ale užíváš si okamžiku, protože ti dává pocit, která tě uklidňuje. Já svoje štěstí už našla, v podobě Tebe, kamarádky, která je mým zdrojem onoho uklidňujícího pocitu, radosti a překrásných chvil." Co si pod tímto slovem představíte vy?

..Blog naivního blázna, by Lucy

13. února 2008 v 17:53 | Ivča |  Ti, jenž oblibuji
V prvé řadě musím říct, že absolutně nesouhlasím s názvem blogu. Proč naivního? Luci, věř si, vážně píšeš dobře a nebojím se říct, že seš v tomhle směru můj malinkatej vzor :) Máš příběhy, které mají duši, básničky, které mě donutí zamyslet se a aspoň chvíli nad nimi přemýšlet, nápady, co nejsou zkopírovány z každého druhého blogu. Tvůj blog mám ráda a budu ráda, když se na něj podívají i ostatní...

..Kapající kohoutek, by Cliché

13. února 2008 v 17:31 | Ivča |  Ti, jenž oblibuji
Na první pohled nenápadná stránka, ale na ten druhý v něm můžete najít převzaté i autorské úvahy, básničky, povídky, dál třeba zajímavé citáty a aktuální témata, povedené designy na blog a "deníček" autorky. Mám tento blog ráda a proto ho zařazuji k mým oblíbeným stránkám.

Info pro majitele dalších blogů:
--nespřáteluji! Do této rubriky se váš blog může dostat, když mě něčím zaujme, nebo je s podobnou tématikou, jako ten můj, aby čtenáři měli možnost srovnání :)

Mrak nenávisti

3. února 2008 v 18:26 | Ivča |  Příběhy
"Nepotřebuji přítele, který přikývne na všechno, co řeknu. Můj stín kývá přesněji"

Sevřela svoje drobné ruce v pěst a dala se do běhu. Utíkala nejrychleji jak mohla, pryč od toho všeho, co ji pronásledovalo. Míjela chodce, domy, auta... Přesto ale měla pocit, že neběží dost rychle. Cítila, že se drží přímo za ní, i když neustále zvyšovala svoje tempo. Uháněla dál a neohlížela se. Nevěděla přesně kam míří a jestli jí to pomůže. Sílu jí ale dodával fakt, že má naději. Naději, že uteče od všech těch přetvářek, které jí její rodina stavěla do cesty. Nevnímala okolní svět, jen svůj zvýšený tep a stále se zvětšující bolest, která ji neustále bodala do břicha. Ne, nebyla raněna, jen nebyla zvyklá nasazovat takové tempo. Tempo do neznáma...

Konečně, po dlouhé a vyčerpávající cestě si dopřála chvilku oddychu. Spustila svoje téměř bezvládné tělo na studenou zem vedlejší uličky, ve které se linul zápach odpadků. Jí to ale nevadilo. Neustále se kolem sebe rozhlížela s děsem v očích. Co když je nesetřásla? Co když jen vyčkávají a napadnou ji v té nejslabší chvilce? Neměla však už sílu dál vzdorovat svým myšlenkách a odebrala se k spánku. Jako přikrývka ji posloužil starý a děravý kabát, místo polsštáře pak použila láhev od piva, kterou ještě stačila dopít. Kdo ví, kdy se jí naskytne další příležitost smočit své suché rty v kapkách tekutiny...

Ráno byla probuzena paprskem slunce, který nepříjemně bodal tuto křehkou dívenku do očí. Celá pobledlá sebrala zbytek svých sil a vydala se na cestu. Cíl neznala, stále jen doufala, že se jí podaří uniknout před tím, co ji neustále pronásleduje. Tak moc se toho všeho chtěla zbavit, protože ji to neustále obklopovalo. Stále byla zahalena do oblaku Zloby, falešnosti, krutosti, bezcitnosti, chladnosti, neústupnosti, děsivosti, chladnokrevnosti, krutosti, vražednosti, samoty, deprese, zkaženosti...Myšlenka, že by celý život žila po jejich bohu ji děsila.

Ač nechtěla, po mnoha a mnoha uběhlých kilometrech v rekordním čase si začala uvědomovat, že to nemá cenu. Ať se snaží schovat kdekoli, onen mrak děsu je tu stále s ní. Proč, proč proč? Až do teď si nepřipouštěla fakt, že za to všechno nemohou ostatní. Ten mrak, byl totiž její stín. A jak se chovala k lidem ona, tak se chovali oni k ní. Vše zlé, co nabízela svému okolí, se jí dvojnásobně vracelo. Neměla ale dál šanci nést si tento mrak na svých bedrech dál. Nešlo to, byl už příliš těžký a pomalu ji tlačil níž a níž. Neměla šanci dál vzdorovat tomuto odporu. Jedno s druhým už dál nešlo dohromady. A ona si uvědomila, že je moc pozdě na to, aby ho rozehnala. Držel moc dobře při sobě a neustále sílil.

Na klečících kolenou s rukama vztaženýma k obloze prosila o šanci, zbyly jí však jen smutné oči sklánějící se k zemi. Smrt na sebe nenechala dlouho čekat a pohltila ji do své říše, ze které již není návratu. Poslední, co stačila říct, bylo "Omlouvám se všem, kterým jsem ublížila." - to už ale věděla, že je příliš pozdě...

Ptáte se, co mi bylo inspirací k tomuto příběhu? Byl to vlastní život. Někdy mám pocit, že jsem úplně zbytečná, odstčená od ostatních a každý na mě jen háže popel. A nesu si s sebou mrak, kam kupím všechnu nenávist, úkost, strach ze samoty. Čekám, kdy někdo řekne, že je rád, že mě zná. Ještě, že každý má svého anděla bez křídel - kamaráda, který je tu pro něj. Díky němu se mi mrak podaří roztrhat na malé kousky. Ale co až bude tak velký, že to tak jednoduše nepůjde? nevím, možná mě čeká stejně krutý osud...