na Blog.cz

Znáš ten pocit, jak nikoho vystát nemůžeš?

Doufáš, že zapomeneš a svůj vztek přemůžeš.

Pamatuješ, kdy naposledy někomu jsi nadala?

V tu chvíli peprných slov víc by jsi přidala.

A co tehdy, kdy hračku z dětství jsi ztratila?

Vše, co pod ruku ti přišlo, schválně jsi kazila.

A co když byla pouť a ty jsi tam nemohla?

Omlouvala ses a pomáhala, až tak ses přemohla.

No a když svedl na tebe bratr rozbitý obraz?

Nesnášela jsi ho, vřelo to v tobě až na doraz.

O pár let později však si jistě uvědomíš,

že se zlou krví daleko nikdy nepochodíš.

Všechno se snaž brát z té lepší strany,

mýlíš se, když na všem vidíš ostré hrany.

Za rozbitý obraz dostala jsi sic vynadáno

leč o to bylo usmiřování krásnější ráno.

Na pouti ses s kamarády vydovádět nemohla,

zato buchtu krásnou mamince jsi upéct pomohla.

Hračku z dětství už ti sice nikdo nevrátí,

zato cennější myšlenky na ni, se ti brzo navrátí.

Tvoje hádka sílu ti přidala, tebe hodně utužila,

poznalas, že v klamu jsi s danou osobou žila.

Se vztekem však neuděláš nic, ten tu bude pořád,

vždy se najde někdo, kdo štěstí nechce ti dopřát!

Ráda bych vzkázala všem, co zkopírovaly moje povídky a básničky na svůj blog, aby si je smazaly. Náhodou jsem na spřáteleným blogu mýho spřátelenýho blogu (to je fuk, prostě na jednom blogu), našla můj příběh, bez zdroje, webmasterem vydávaný za svoje dílo. To mě pěkně naštvalo, když jsem potom takových blogů našla asi 10, tak jsem se namíchla fakt hodně.
Co vás baví na kopírování? Baví vás hodně vydávat díla cizích za svoje vlastní? Tím si chcete vyléčit svoje komplexy, nebo něco si dokázat? Proč, proč, proč? Jak byste se asi cítily vy, kdyby jste svůj příběh našly jinde? Radost by to asi nebyla...
Proto prosím autory blogů, kde jsou moje povídky či básničky, aby došlo k jejich smazání, jinak mi totiž bohužel nezbývá nic jiného, než to nahlásit na report blogu a může dojít i k smazání vašeho blogu. Je mi to líto, ale co byste dělali na mém místě?
Pokud to takhle půjde dál, nebudu sem povídky vůbec dávat, nebo třeba jenom půlky a až případným zájemcům poslat i konec, abych tak zabránila dalšímu kopírování.

Tak se nad sebou zamyslete, než příště něco takovýho uděláte!!

* Nikdo neumírá příliš brzy, protože neměl žít déle, než žil (Seneca)

* Neříkám, že nechci umřít. Jen nechci být u toho, až se to stane (Allen)

* Je dost lidí, které jen strach před smrtí drží při životě (Renard)

* Je těžké mít trpělivost s lidmy, kteří tvrdí "Žádná smrt neexistuje" nebo "Na smrti nezáleží". Ale smrt existuje a cokoli existuje, na tom záleží (C.S.Lewis)

* Kdo ví, zda život není umírání a smrt životem (Euripidés)

* Nejméně se bojí smrti ti, jejichž život má největší cenu (Immanuel Kant)

* Smrt se neřídí našemi plány (Moliére)

* Velký politik se pozná podle toho, že jeho myšlenky žijí i po jeho smrti nebo porážce (Napoleon Bonaparte)

* Smrtí může každý člověk zaplatit jen jednou (W. Shakespeare)

* Mnozí z těch, co žijí, by zasluhovali smrt. A mnozí z těch, co zemřeli, by zasloužili žít (J.R.R.Tolkien)

* Život je běh ke smrti, běh, ve kterém se nikdo nemůže třeba jen na okamžik zastavit nebo zpomalit (Aurelius Augustinus)

* Smrt se neustále přibližuje. Ale skutečnost, že nikdy nevíš, kdy k tobě příjde, jakoby ubírala na významu skutečnosti, že život má svůj konec (P. Bowles)

* Je lepší zemřít pro něco, než žít pro nic (C. Woolrich)

* Smrt milované osoby je horší, než samotná smrt.

* Život je příběh s předem odhaleným koncem.

* Smrt není strašná. Strašnou jí dělají jen strašné představy.

* Smrt není vykoupení, ale trest který máme už od narození za to, že jsme si dovolili chvíli žít...

* Někteří lidé se tak bojí smrti, že ani nezačnou žít.

* Co tě nezabije, to tě posílí :)

* Doufám v žití, ale jsem připraven umřít

* Nikdo neví, co je smrt, a přece se jí všichni bojí, jako by uznávali, že je největším zlem - třeba je pro člověka největším dobrem...

Ubližovat druhým vždy jsi chtěl,

netrápila tě samota a žal,

bůh teď na Tebe opomněl,

máš to, co ostatním jsi přál!


Sice to není básnička, ale docela se mi to líbí, tak to sem dávám..

Jednoho dne, až nebudeš to čekat,

svoje známé budeš muset tu nechat,

příjde to nečekaně a náhle,

smutek jejich potáhne se táhle.

Každého to jednou čeká,

i když tě to chladnou nechá,

ostatní zamyslí se nad tou věcí,

na pohřbu tvém budou mít plno řečí,

ty už to však vnímat nebudeš,

v nebi si nekonečně dlouho pobudeš.

Vzpomeneš si na své známé, milé,

neuvidíš dceřinny šaty bílé,

manželovi trable a úspěchy,

přátelů pomáhající útěchy.

Za pár let však na tebe si nevzpomenou,

na noční stolky dají si fotku vyměněnou,

osoby, která žijí s nimi teď,

nemají zájem překonávat zeď,

která odděluje je a tebe,

nevěří na peklo a nebe.

Ty už teď víš, že existuje něco takového,

věřit každý začne až potká to jeho samotného.

Život jim přej a užívej si ráje,

možná, že nepotrvá to stále.

Nikdo neví co ho v nebi čeká,

na hrobě tvém pár přátel svíčku nechá.

Za pár let to příjde i na ně,

je to tu od nepaměti, je to tu stále,

smrt je součástí našeho života,

není to trest, není to porucha,

lidí milovaných kolem sebe tolik máš,

hrubá slova k nim však velmi važ,

aby nemusela ses jednou do hlavy tlouci,

že křividila jsi mrtvému a bolí tě srdce rvoucí.

Tento příběh je sice vymyšlený, ale motiv reálný. Vypráví o dívce, která se nakazila a následně se pokusila o sebevraždu. Ta se jí ale nepovedla a teď leží na pokraji svých sil na nemocničním lůžku...Mnoho lidí na světě si musí prožít podobné utrpení. Nechci tento problém dál rozebírat, ale přesto jsem k tomuto tématu tento příběh prostě napsat musela...

Ležela na nemocničním lůžku a všude cítila pach dezinfekce. Necítila nohy. Možná jí je amputovali, pomyslela si. Ani by se nedivila, byl by zázrak, kdyby po takové autonehodě zůstala bez následků. A vlastně to ani autonehoda nebyla, rozhodla se sama, žít s takovou přítěží by snad ani nevydržela. A za to všechno může jeden večírek. Kdyby nebyla tak důvěřivá, kdyby se přes všechny zákazy rodičů neopila, kdyby se nechtěla vytáhnout před ostatními, kdyby…Neměla už chuť se dál litovat, co se stalo, to se stalo. Čas vrátit nejde, i když ona by tak ráda.

V uších jí zněl zvuk nemocničního přístroje - píp, píp, píp, připadalo jí to jako metronom. Ale nemohla svoje myšlenky ovládat, kdykoli zavřela oči, okamžitě se jí vybavil obraz Kamila. TOHO Kamila, kvůli kterému si teď nemůže užívat všední radosti. A to způsobila jedna hloupá noc…

Už si nevzpomínala, jak se s ním dostala do ložnice domu, kde se párty konala, ale když měla možnost strávit s ním žhavou chvilku, neměla v sobě špetku odporu. Dostat idola školy, to bylo tajné přání všech dívek. A když se poštěstilo zrovna jí, přece z toho necouvne. Kdo mohl tušit, že si s sebou Kamil táhne tajemství, se kterým se nikde nechlubí. Jedna hloupá noc a ona za ní tak těžce zaplatila, a to stačilo jenom si vzít kondom.

"Leni…", slyšela své jméno pocházející z úst její mámy. Styděla se před ní. Otočila hlavu na druhou stranu postele a koukala ven z okna. Slyšela kroky, které se přibližovaly k její posteli. Styděla se před ní, i před sebou samou. Věděla, že jí nezbývá moc času, její poranění způsobené "autonehodou" jsou příliš vážná. "Jak ti je?" V hlavě jí všechno vířilo, nebyla vyrovnaná sama se sebou, nemohla se mámě podívat do očí. Nechtěla se smířit s tím, že už nikdy nebude běhat po rozkvetlé jarní louce, možná neucítí vůni růže, kterou měla tak ráda, neřekne kamarádkám, jak moc jsou pro ni důležité. Náhle ucítila tupou, přesto silnou bolest za krkem, která jí postupně projela celým tělem.

Tak vida, nakonec není nejhorší to, že je nakažená, ale to, že situaci nezvládla a nechtěla se smířit s vidinou, že pomalu, avšak postupně umírá, a tak raději zvolila svůj neúspěšný pokus se vším skoncovat. A tak tu teď ve velkých bolestech leží. Její zdravotní stav byl kritický, sama slyšela doktory, když ji přivezli. Už to má spočítaný, věděla to, i když si to nechtěla přiznat. Chtěla by toho své mámě tolik říct…a ona tu teď sedí u její postele a mlčky ji sleduje. Uvědomuje si, že bolest způsobila nejenom sobě, ale i jí. Všimla si, že jí po tvářích stékají slzy.

Chápe ji, naskytl se jí pohled na zubožené tělo své jediné dcery, spoustu hadiček vedoucích do jejího těla a zase ven. Mlčky na sebe koukali, ale přesto spolu komunikovali. Cítila, že slova by byla stejně zbytečná. Matka se dotkla její studené bílé ruky, ale ona to vůbec necítila. Hlava jí třeštila a najednou na ni všechno padlo - nikdy si s mámou nesedla a nepopovídala, a co by za to teď dala. Ale už je pozdě.

Ta chvíle jí připadala jako věčnost, bolest jí otupovala všechny smysly, a když se snažila říct pouhé "Mám tě ráda", ozval se z ní pouze nářek. A opět jí celým tělem projela neuvěřitelně silná bolest. Přestala vnímat okolní svět a jediné, co slyšela, byl monotónní zvuk vydávaný lékařským přístrojem - píííííííííp.

* Chval přítele veřejně, ale kárej ho mezi čtyřma očima (Leonardo da Vinci)

* Pravý přítel je ten, který příjde, když všichni odcházejí (Winchell Walter)

* Dlouho uvažuj, než někoho učiníš přítelem. Pak-li se pro někoho rozhodneš, přijmi jej celým srdcem. Mluv s ním otevřeně jako sám se sebou. (Seneca Lucius Annaeus)

* Falešný přítel je horší než nepřítel, protože nepříteli se vyhýbáš, kdežto příteli věříš. (Tolstoj Lev Nikolajevič)

* Pravé přátelství je rostlinka, která roste pomalu, musí podstoupit a vydržet mnohé rány a nepřízně osudu, než si zaslouží své jméno. (George Washington)

* Nikdy nevysvětluj - přátelé to nepotřebují a nepřátelé ti stejně neuvěří.

* Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele.

* Lepší je být na světě bez peněz, než bez přátel.

* Přátelství zdvojnásobuje radosti a na polovinu zmenšuje bolesti.

* Kdo hledá přítele bez chyby, zůstane bez přátel.

* Někdo nemá to štěstí, že má schopnost být přítelem.

* Přítel je ten, kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád.

Tyhle citáty znám už hrozně dlouho a mám je ráda, protože jsou pravdivý..Kdo v životě neztratil kamaráda, nezažil přetvářku nebo jiný hořký chvíle, ten asi nepochopí..

Sem můžete psát vaše komentáře, stížnosti a pochvaly na můj blog a na mou tvorbu. Doufám, že budou aspoň nějaký pochvaly a ne jenom kritika, ale každej má samozřejmě svůj vlastní názor a to mu nikdo nebere :-)

Rozhodně sem prosím nepište komentář typu: "Podívej se na můj blog je tam bleskovka!"

To je asi tak vše. Pokud byste chtěli něco osobnějšího, tak mi můžete napsat vzkaz prostřednictvím boxu vlevo pod menu ;)

Pomalým krokem se loudala do třídy, věděla co ji čeká, ponižování, stres a samota. Nejraději by utekla někam daleko, od všech, kdo jí tak ubližují, kdo jí nenechají jediný den na pokoji a neustále mají narážky. Proč zrovna ona? Vždyť neudělala nic špatného...

Plná smutku překročila práh dvěří a zamířila ke své lavici. Snažila se být neviditelnou, kéž by si jí aspoň chvilku všichni přestali všímat a nechali ji být. Už toho má dost...Nachystala si učebnici a seděla, jen potichu seděla a snažila se přijít na příjemnější myšlenky, začne chodit do nové školy, tak to bude fajn...ze snění ji vytrhla Hanka, začala komentovat její nový účes a bavila tím celou třídu. Jí ale nepřipadalo, že by vypadal jako zmoklá sláma a raději by se měla nechat ostříhat do hola. Ani že má strašné oblečení a je omyl přírody. Tak proč si to všechno musí od Hanky vyslechnout? Neměla sílu se nějak bránit, snažila se nevšímat si okolí, jen stěží zadržovala slzy - co udělala špatného, že ji tak ubližují? Nevěděla...příchod učitelky pro ni byl vysvobozením, vysvobozením ze spárů posměšků a neustálých útoků spolužaček.

Zazvonilo na konec hodiny a chtěla se někam zašít. Ale kam? Kam může utéct před výsměchem? A opět tu byl ten nepříjemný pocit..proč nemůže mít nějakou fajn kamarádku a třída jí nemůže brát takovou jaká je? Proč je terčem urážek třídní krásky a cítí se tak bídně? Chtěla by s tím něco udělat...

Náhle ucítila na své hlavě vlhkou vodu - to snad ne...Někdo ji "omylem" polil vodou a zmáčel nový účes. A ten úšklebek ve tváři..."Promiň, ale pořád vypadáš stejně - jako kráva." Nevydržela to, celá rudá se slzami v očích vyběhla ven ze třídy, nevnímala vítězné gesta za polití, nevnímala ani to, že zazvonilo na hodinu, běžela na dívčí záchody a chtěla být sama, daleko od toho zla, co jí čekalo ve třídě, od všeho, co jí tak snižovalo seběvědomí a tak ubližovalo...Nevěděla, jak dlouho tam byla, vždyť je to všem jedno, nikoho nezajímá, žádný z učitelů si ani nevšimne že chybí, vždyť je to pro všechny jen holka z první lavice, která neruší hodinu a vždycky má splněné povinnosti a úkoly...

Ucítila, že za ní někdo stojí. Neměla chuť se otáčet a znova si vyslechnout jak je špatná a jak by radši ani neměla být...Ucítila na svém rameni teplou ruku a čekala, co se bude dít dál, klidně ať ji zmlátí jako minule, stejně si modřin nikdo nevšiml ani tenkrát, tak proč by to teď mělo být jinak...

Ale ne, přece jenom si její třídní všimla, že v hodině chybí. Možná potřebovala jen zkontrolovat výsledek příkladu, možná chtěla vědět jestli byl úkol lehký...Nevěděla, proč za ní přišla Verča. Že by si taky neodpustila nějakou poznámku? Po chvilce se posadila vedle ní a jen mlčky sledovala stékající kapky na jejím obličeji. V jejích očích viděla strach a úzkost. Ani nevěděla, jestli jí svou přítomností ještě víc neubližuje. Ale chtěla to aspoň zkusit...Verča jí začala litovat, chodila s ní tak dlouho do třídy, ale nikdy jí nenapadlo jak se cítí, vždyť skoro vypadalo, že jí to nevadí, nikdy nedala znát, že by se tím vším tak trápila...

Verča promluvila do hrobového ticha. Snažila se s ní navázat kontakt. Začínala ji litovat a nadávala si, že si toho nevšimla dřív...vyslechla všechny její city a nevěřila vlastním uším.

Tak, konečně má aspoň jednu spřízněnou duši. Nemohla uvěřit, že by se nad ní někdo smiloval a dal jí šanci. Jí, holce z první lavice, kterou všichni nesnášeli...Konečně byla šťastná. To však nemělo dlouhé trvání...

Verča musela přestoupit na jinou školu a s ní se vrátilo všechno zpět do starých kolejí. Vyvrhel kolektivu, "divná" šprtka ze třídy...

Zvonek ohlašoval konec vyučování, těšila se, až se dostane pryč odtamtud, pryč od všeho toho, co ji tam den co den potkává a zaleze si do svého pokojíčku. Proč nemůže mít aspoň trochu štěstí? Proč už jí Hanka a její partička nedá pokoj? Proč nemůže mít jako všichni kolem ní taky nějakou kamarádku, se kterou by se dělila o její myšlenky? Proč nemůže mít aspoň jednu spřízněnou duši? Verča jejím životem prolétla jako jiskra a zažila tak aspoň jednou to, čemu se říká přátelství. Kdy už to všechno skončí? Doufá, že na střední to bude jiné, nový začátek, určitě do třídního kolektivu zapadne líp a pozná plno fajn lidí. Ale to je až za půl roku...

Změnila jsem jména a pár drobných detailů kvůli té osobě, má to hodně těžký a já doufám, že se s tím vypořádá a najde si spoustu nových kamarádů, kteří ji na tohle pomůžou zapomenout. Že se bude mít konečně FAJN...

Příběhy a básničky, který píšu a dávám sem, nejsou žádný profi, neživím se tím, ani nikde nevychází. Psát mě baví, odreaguju se u toho a když ze sebe něco dostanu, mám radost. Vychází to ze mě a to je podle mě to hlavní. Budu ráda, když k mé tvorbě budete psát komentáře, klidně i negativní, abych znala názor ostatních. Doufám, že vás aspoň něco málo osloví a možná se vám i zalíbí..