Zpověď ducha (Natálie, 25 let)

11. června 2017 v 22:18 | Ivča |  (D)Úvod Blogu
mirror

U zrcadla stojí,
dnes už se mne bojí.
Cítí, že tady jsem,
Ještě jsem neopustila tuto zem.
Často se k ní vracím,
i když ve tmě se ztrácím.
Zdá se to jako pouhý sen,
ale jako připoutaná duše tu jsem.
Mluvím na ni dnes a znovu,
její srdce je jak z chladného kovu.
Jsem pro ni jen pouhopouhý vzduch,
po světě kráčím jako neviditelný duch.
Vnímá mě, ale při tom neslyší,
Jsem pro ni jen zátiší.

Kdysi nerozlučné přátelství nás pojilo,
Všechny životní rány hojilo.
Ve škole jsme se spolu smály,
vždy při sobě stály.
Všechna tajemství jsem jí svěřila,
vždy jsem jí skálopevně věřila.

Když slzy jsem ronila,
na ni jsem tenkrát zvonila.
Můj přítel u ní té noci byl,
vzpomínky se mi vrací jak živý film.
Zrazena a opuštěna
vracela jsem se domů sama.
Potoky slz proudem tekly,
mé nohy se sotva vlekly.

Náhle přišel šok,
viděla jsem kolem sebe potoka krve tok.
Auto nade mnou stálo,
brzdilo asi málo.
Cítila jsem velkou bolest,
chtěla jsem od všeho utéct.
Postupně vše ustalo,
mé tělo fungovat přestalo.
Má duše tělo opustila,
už jsem jej vůbec necítila.

Ona jen bezvládně před sebe koukala,
u děsivé zprávy plakala.
"Mohla ještě žít? Nebýt našich lží?"
Před zrcadlem stála,
byla to pro ni hluboká rána.

Chtěla jsem z tohoto světa už odejít,
nemohla jsem ji však opustit.
Její žal mě k ní den co den připoutává,
to se duchům někdy stává.
Má duše bolest roní,
ona před zrcadlem stále stojí.
Už dávno jsem jí odpustila,
kéž by tomu sama uvěřila.
Její žal mě v okovech tady drží,
je pro mě osudnou zhoubou a strží.
Až svou vinu si odpustí,
má duše tento svět opustí.

Je to jiné, ozývá se vám možná v hlavě - jinak volená slova, jiný styl rýmování. netradiční délka, konkrétnost místo náznaků...

Je to jiné.

Autorem této básničky není autorka tohoto blogu, která sem dosud přispívala výhradě svými autorskými počiny, ale její kamarádka Natálie*.

Natálii* je 25 let a v nedávné době si prošla velmi těžkým životním obdobím, které stále doznívá. Prošla si něčím, z čeho není jednoduché cesty ven, a kdy je odkázána na pomoc svých bližních, a sílu v sobě samé. Příbeh ukrytý v básni nekopíruje její životní strast, námětem jí byl nedávný sen. Vtětila do ní však svoje pocity a beznaděj, se kterou se potýká. Natálii* pomáhá se z těchto pocitů vypsat formou básní, na které by ráda dostala zpětnou vazbu a případně poznala další, kteří se nachází v nelehké životní situaci; z toho důvodu mně požádala o prostor na tomto blogu. Budiž jí vyhověno. Drž se, Natálie!*
 

Epitafy Potřetí

6. prosince 2015 v 18:36 | Ivča |  Postřehy a Úvahy
Vážení a milí,

jsa vědoma si toho, že tento blog je aktualizacemi opomíjen a stálou návštěvnost tvoří spíše už jen pozůstatky z dob minulých, ještě těch aktivních, dovolím si dnes tuto blogovou nečinnost narušit příspěvkem, v rámci kterého Vám předkládám sedmero epitafů sepsaných během slunného dne v Sicílii, kdy moře bylo rozbouřeno a nálada byla pošmourná, neb moje jazykové schopnosti nedovolili mi zapojit se do centra dění, které odehrávalo se za hlasitého anglického řevu evropských náctiletých účastníků projektu.

Nalejme si však čistého vína - tento příspěvek přichází po dlouhé odmlce, a tou také bude, pravděpodobně, i následován. Snad se sem jednou vrátím?


Zde leží náš děd a otec milý,
dne ... roku ... mu došly života síly.

Doplň-dle-libosti v rakvi v zemi tkví,
až do smrtelného dne nebyl mdlý.

Odešla duše, zůstalo jen tělo,
nezvěstný byl, kdo ví, co se dělo.

Rakev zakopána v zemi,
spočinost spolu v jedné chtěli.


Spočívá na mě hlína,
můj život byl řádná špína

Pochován zde doplň-dle-libosti jest,
novorozenec, nestihl ani křest.

Tělo v zemi, duše v nebe vešla,
kvůli rakovině během 1 roku sešla.

Jak z epitafů patrno, jsou myšleny vážně. A to smrtelně.

Bonusové, personalisované, jenž přála si stanová spolubydlící po první útrapné noci, kdy kvůli mravencům téměř oči nezamhouřila:

Viděla mravence, k smrti se lekla,
ani se nenadála a ve stanu klekla.

Epilepsií trpěla, spadla z lože,
vyrazila si dech, byla to nešika. Bože!

Koukni, co je za zdí

19. prosince 2012 v 18:10 | Ivča |  (D)Úvod Blogu
Ne, tohle není PR článek.
Teda ...
... jak se to vezme.

Ne, nesnažím se svými výroky přiblížit stylu mluvy politiků, kteří snad navštěvují kurzy obkecávání, nýbrž cítím se být médii a všudepřítomnými slogany, hesly, výkřiky (někdy do tmy) a dalšími propagačními nudnoSděleními obklopena natolik, že se mi z očí dostávají postupně pod kůži a skrz ni přes prsty následně až sem. Dost ale o rozhazování peněz ze státního rozpočtu, přestože věřím, že toto téma je žhavé natolik, že stálo by za to věnovat mu celý blog. (taková-ta-těžkorozpoznatelná-ironie)

Téma článku je o tom, jak rychle spadnout o level níže. Alespoň co se designu týká. To je tak ale jako asi nějak vlastně prostě snad vše, co šlo dolů.

Jednou, někdy, někdy, někdo...
...jo, už si konkrétně nepamatuju, kdy přesně to bylo, jak se jmenovala zprosředkující stránka, kdo přesně mě do toho ukecal a bla bla bla, ALE:

...založil novou webovou stránku www.zazdi.cz . Ten někdo jsem byla já. A právě na ni bych vás chtěla pozvat. Jak už jem výše uvedla, designově jsem nepřešla na vyšší level, avšak od více či méně povedených rýmů jsem přešla k dotazování více či méně (je to tématický :D) známých osobností, uveřejňování osudů obyčejných lidí a reportů o zajímavém. Tímto nudným reklamním píár sdělením vás na něj zvu. Teprve se rodí a je v začátcích, ale věřím, že se bude vyvíjet tím správným směrem a zaujme nejednoho zdejšího návštěvníka.

------>>>>>> www.zazdi.cz <<<<<<<---- (když už jsem v nudném stylu začala, budu v něm a jeho otravných pravidlech, čili opakování matka moudrosti, pokračovat)

Jsem otevřena jakékoliv kritice, tedy i té negativní, která většinou člověka žene dopředu, je-li konstruktivní. Čili, máte-li čas a zájem, koukněte, co je za zdí a o čem se příliš nemluví, nebo se na to vybodni a celý tohle prostě zazdi.

Tak či tak, užij dne!
(a koukni, co je Za zdí!)
I.
 


Rozhodnutí

22. září 2012 v 14:30 | Ivča |  Básničky

Co s tebou dělat mám, když nechci ti ublížit?
Jak zachovat se a plány ti nezkřížit?
Potlačit svůj názor a dál jen tajit?
Nebo otevřít ústa a myšlenky hájit?

Ublížit ti pravdou či chlácholit tě lží?
Být první vlaštovkou či jako známí tví?
Vpálit pravdu do očí nebo mazat med kolem úst?
Být za tu "nepřejícnou" nebo držet slovní půst?

Aby člověk pomohl, musí někdy ranit,
v hloubi duše doufám, že nebudeš se stranit
vyřčenému negativu, které oči ti otevře,
snad tvoje srdce na původní plány zanevře.


Vzpamatuj se, dokud je čas!
Jinak - ať vezme tě ďas...

Jak se v podobné situaci chováte vy? Jdete se stádem, které kývá přesněji, než stín toho, komu kývá? Nebo máte odvahu vystoupit z davu a všem otevřít oči - i za cenu, že se stanete "zrádci"?

Pro Tebe bylo zhudebněno

21. září 2012 v 22:47 | Ivča |  Postřehy a Úvahy
Již před časem jsem se dozvěděla radostnou zprávu, která by úsměv na tváři vykouzlila nejednomu pisálkovi. Původně jsem neměla v plánu vyhlašovat ji do internetových síti, avšak po zvážení jsem usoudila, že to může být prospěšné - a to nejenom pro vás.

Někteří lidé píšící své básničky/rýmovačky/poezii/JakkolivChcete (nehodící se škrtni) na blog nemají ambici stát se dalším nositelem Nobelovky, jiní doufají, že právě tohle je jejich startovní dráha, od které se odrazí vstříc jejich životnímu snu - psaní. Věřím, že ale potěší naprosto každého, když si přečte ohlasy na svou tvorbu.

Dost ale omáčky.

Novina, která už pár měsíců vlastně novinou není, je ta, že jsem byla zhudebněna! Tedy, mé kvaziverše básničky Pro Tebe byly zhudebněny.


Jak se to stalo?
Sama nevím. Blog nikterak nepropaguji, nad návštěvností sama žasnu a nikdy jsem aktivně nevyhledávala někoho, kdo by vzal do ruky kytaru a byl schopen dát mým slovům melodii. Ale stalo se. Jednoho dne mi do schránky ímejlové přišla žádost o souhlas se zveřejněním písně. Původní text: básnička Pro tebe. Avšak aby slova seděla, bylo nutno změnit ženský rod na mužský a přidat další kosmetické úpravy. V příloze pak byla hotová píseń se všemi změnami. Po svolení, nad kterým nebylo nutno dlouze přemýšlet, mi přišel odkaz, na kterém je výsledný počin zveřejněn.


Kelyš, který o sobě sám říká, že je "mizerný textař, respektive totálně příšerný" postupuje ve většinu případů vždy stejně. Jakmile jeho oči přečtou něco, co se mu zalíbí, požádá autora o souhlas a slovům dodá melodii a zpěv. Vybírá si náhodně - kliká na oblíbené blogy, čte si komentáře, možná přijímá i nabídky... Není to typický bloger, jeho blog je spíše "poslouchací". Zveřejňuje na něm svoje píšničky už dlouhou dobu a má svoje stálé návštěvníky.

Jsem ráda, že jsem se stala hodnou být jednou z těch, u kterých si vybral text.

A co z toho plyne pro vás?
Rozhodně doporučení navštívit jeho zajímavý blog, možnost porovnat původní a změněný text básničky/písničky a případně se stát dalším autorem, kterého Kelyš požádá o souhlas.

A to by bylo tak nějak vlastně asi jako vše.
Mějte se jak nejlíp umíte.

I.
zdroj: http://browse.deviantart.com/?qh=&section=&q=guitar#/d464va

mÓda

7. srpna 2012 v 18:49 | Ivča |  Všechno to ostatní
Lejdýs,

přestože jsem nikdy nebyla zastánkyní zvelebování sebe sama v podobě blyštivých šperků, nejnovějších módních doplňků a bezpodmínečněNutných posledních kolekcí make-upů, dospěla(?) jsem do fáze, kdy se mému oku začínají líbit šperky z chirurgické oceli . Ony všeznámé Swarovski krystaly, prsteny a náušnice mě uchvátily natolik, že moje aorta bije téměř jen pro ně.

Jak to máte vy, obtěžkáváte se šperky, nebo špeky? :)

Zvelebování zdar!

Kam dál